Babička Anaga a matička Teide

Prastaré pohoří Anaga na severovýchodě Tenerife je jedním z míst, kde jsem ještě nebyl a chtěl se tam podívat. Je to jedna z geologicky nejstarších částí ostrova, starobylý věčně zelený prales pokrývající horské hřebeny a údolí. Zapadlé vesničky a osady, které leží vysoko v horách jsou opravdu jako na konci světa. Někteří zde žijící lidé nemají ani elektřinu, zato klid a mír musejí mít neuvěřitelný!

Puente del Canal Viejo

My jsme prozkoumali pouze zlomek tohoto kraje a moc rád se sem někdy vrátím prozkoumat východnější část hor až po Punta de Anaga. Po lezení v Tabares jsme vyjeli busem na Cruz del Carmen, časté to východisko na tůry. Je zde pěkné moderní informační centrum se stálou expozicí. Silnice se táhne dál přes hlavní hřeben. My po ní jdeme jen kousek, na Pico de Inglés (kol 1000 m n.m.). Zde se napojíme na cestu, která se vine po horském hřbetu a dále pak údolím Barranco Seco klesá až k moři.

Moc příjemná cesta, ve stínu zeleného lesa nebo čehokoli zeleného, protože zelené je zde úplně všechno. Hory tvoří táhlou překážku větrům vanoucím ze severovýchodu, a tak na hřebenech těchto hor rychle vysráží voda a téměř vždy je zde zataženo, vlhko nebo přímo prší. My jsme ale měli veliké štěstí a byl nádherný zelenomodrý den.

Než se cesta stočila do barranca, zavedla nás k nádherné osadě. Pár baráčků, které dnes již slouží jen jako víkendové domy, ke kterým ale autem stále nedojedete. Dříve zde žili lidé. Museli být co nejvíce soběstační, protože domky jsou naprosto odříznuté. Když měla domácí zvířata problémy, musel sedlák vyrazit ještě za tmy, aby se dostal pěšky do Laguny, nejbližšího města. Od tama se vracel autem s veterinářem. Zaparkovali někde u Cruz del Carmen a vydali se společně pěšky do sedlákova domu. Když měl veterinář štěstí, dostal se ještě toho dne pozdě večer domů, jindy však musel přespat v sedlákově domě a vydat se zpět až druhý den. Život zde byl a stále je dost náročný. Některé končiny Anagy jsou ty nejodlehlejší na ostrově. Ale věřím, že těm lidem to za to stojí.

Casas de la Fortaleza

Odpoledne jsem se dostali dolů na pobřeží. Ten den bylo opravdu horko a my jsme zapadli do prvního báru na rohu. Sotva jsme vyšli, jel autobus do města k výpadovce na Teide. Sotva jsme došli na výpadovku, zastavila nám holka v džípu a hodila nás za Esperanzu, na místo, kde jsem loni spal. Byl ale ještě čas, a tak jsme během deseti minut stopli dva Slovince co jeli až na Teide, kam jsme dorazili akorát na západ slunce. V nóbl hotelu Parador Nacional jsme si poručili každý po jedné kávičce a šli povečeřet do oblíbené jeskyně ve skalách. A po večeři jsme si ustlali v nejúžasnějším bivaku na celým tom krásným světě. Zhaslo se světlo, na stropě se objevila spousta hvězd a náš spánek ve stříbrném měsíčním světle hlídala matička Teide...