Metro narvaný, hlava nasávala cizí rozhovory o který jsem opravdu nestál (ale co už, když rozumím řeči těch osob), v kupéčku si rvu sluchátka do uší, abych neslyšel samozvaného radikálního a militantního řečníka, majícího na srdci jistě mnoho inteligentního k tématu uprchlíků. Doma v prázdné lednici zbytek fíkové marmelády, kýbl brusinkové (to jsem byl kdysi v Norsku) a jedna Plzeň (!). A na stole vzkaz od rodiny, kde mimo jiné stálo: "Tak co návrat? Asi blbý co?"
Ach ty návraty... Asi blbý, no...
A je to tady. Na konci pobytu v Ráji jsem nevěděl, co vlastně s tímhle
prostorem zvaným Islas Afortunadas dělat. Mám psat dál o jiných věcech a
blok přejmenovat? Mám psat jednou za rok zrovna o Fuerteventuře, kam jezdím
"pracovat"? Vážně?! No creo. Gruzie, Arménie, Pyreneje. Krása,
nádhera, vytoužená místa. Ale já jsem pořád nevěděl a navíc, vždycky se
to někam napsalo. Ale teď, když jsem byl jen sám se sebou? No, pořád
nevím, ale není čas. Je potřeba psát.
Tohle se musí napsat hned. Za čerstva. Masová kapsička nebo šaurma je taky nejlepší teplá, čerstvá. Cenu s taxikářem je taky nejlepší domluvit hned (ale zásadně neplatit:)) a sníh nejlépe drží hned za čerstva po ránu. Hned. Za čerstva. Dokud má člověk kolem sebe tu parádní bublinu času, ticha a Prostoru, kterou si měsíc budoval a která, kurňa, musí přeci chvilu vydržet. Ještě ten večer a druhý den ji krmím stahováním fotek a pomalým, pečlivým vybalováním. Ale brzy je uklizeno, vypráno, staženo a je jasné, že v tom tak moc známém a zaběhnutém prostředí bublina rychle splaskne a nahradí ji opět Proces, naprogramované trasy, hodiny, minuty, lidé a jejich slova a spousta zbytečných zvuků a hluků. A tak honem s tím na "papír", než si půjdu do červenožlutého obchodu pro další Plzeň, než šáhnu do klasického regálu pro stále stejnou mozzarellu a k tomu pár 20x dražších rajčat bez chuti a barvy. Jediné, co mě u toho může překvapit je prodavačka, která si za ten měsíc možná udělala novej melír. A nebo taky ne...
 |
| Ticho a Prostor |
