30.6.

Ahora digo adios, pero prometo volver. 

Dejar mi tierra me hace destremecer.

Digo adios a mi isla, con una misma idea, pensando en volver.

Když jsme v sobotu kolem poledne (klasicky kanársky) stoupali naposledy serpentinami přes San Mateo, měli jsme za sebou páteční poslední večer na pláži a téměř deset měsíců v ráji k tomu. Před sebou jen poslední lezení, poslední večeře v Casa Falcón, poslední Tropical... a ranní odlet.

Od půlky září, co jsme poprvé viděli Roque Nublo, bylo jasné, že na něj vylezeme. Je to ikona, symbol ostrova, jeho samotný střed. Parťáci si nejdřív netroufli, jindy chyběl Chanok nebo nebyly podmínky. A tak až ten úplně poslední den jedeme já, Ráďa a Chanok uzavřít kruh, vrátit se tam kde to všechno začalo.

Tam poprvé jsme jeli na hory, tehdá ještě jen já, Mája a Rada. Ten si nevzal mikinu, chobot, já zase neměl gatě, oni měli průhledné spacáky, ale všichni jsme měli radost a očekávání. V noci jsme překvapeně mrzli pod Pico de las Nieves, přes den se pekli cestou na Roque, zchladili se v Presa de los Hornos a odpoledne pod Roque Nublo pili tinto z Hajpru a byli jsme spokojení.

 

Teď jsme tam stáli zase, ale tinto z Hajpru neměli. Slyšel jsem o nejrůznější kvalitě místní skály, o tom, že Via Alemana není skoro lezení, ale bylo mi to celkem fuk. Šlo spíše o ten akt než o lezení. Cest je zde celkem dost a i hezčích, ale Alemana je klasika klasik, první výstup na Roque Nublo a hlavně (!) byla ve stínu :) Spousta oček a kroužků, původně V+ A0 a tak ji i většina lidí leze. Volně 6b+ což sedí. Přelézt se to dá, ikdyž žádná rudlovačka to teda není. Sklopené lišty, pružné lišty, oblé suky... Chanok konečně pochopil "chiste checo" a sám jeden vymyslel, když řekl, že ten šutr není basalto ale basuelto :)) Jestli se nesmějete nevadí, jak řikám: chiste checo. Já, drže pružnou lištu jsem jeho fór ocenil. 

Nakonec samotná lezba nebyla vůbec špatná, i když chlapci museli trošku zadřít. Není kam spěchat a tak to lezeme na 3 délky. Jednu dlouhou, jednu kratičkou plotýnkou hore a pak jeden lehoučký traverz na hranu, vytáhnout kolo a dojet to nahoru. Na vršku jsem tak v sedm večer. Je nádherně. Slunce hřeje ale už nepálí, fouká větřík a já se snažím zapamatovat každý kousek krajiny, která mi už zítra bude chybět. Výhled je ohromnej. Tejeda, Artenara, dokonce za hřebenem je vidět i Las Palmas. Pod sluníčkem je Aldea a její údolí, na opačné straně se po lese sune stín Roque Nubla směrem k Pico de las Nieves. Je mně krásně ale i smutno. Janoc se ptá, co má napsat do vrcholové knížky. Že jsme se měli hezky. Ta věta mě nějak dostihla a musel jsem to trochu rozmrkávat. Jsme tam snad hodinu a když jedeme dolů, kaldera už je zlitá zlatavým světlem.

Ještě sejít k autu a šup do Casa Falcón naplnit kapsičky na pivka, TY SÝRY, různé kroketky a hlavně kapsičku na maso z vepříka! Lahoda! Hned jsme koukali po zdech jesi tam náhodou nevisíme a ono fakt jo. A navíc v nejhezčím rámečku širokodaleko.

última cena en Casa Falcón

Domů jsme dorazili tak o půl dvanácté v noci, dali posledního (svátečního) Tropicala, jeli jsme ještě hodit věci na charitu, dát drink a ve tři ráno jsem měl sbaleno.

Cestou na letiště jsem už přemýšlel co tady ještě musím někdy udělat, kam se podívat.   

...Pensando en volver otra vez...

última puesta del sol

 

Chacho loco! Smrt v sedle

Co když nejsou podmínky?

pondělí 25.6.

Jak jsem v pondělí slezl z kopců a šel večer serfovat, hned jsem asi zapomněl jak bylo nahoře nesnesitelné vedro. Ani vlastně nevím proč, ale prostě hned v úterý jsem pujčil v Maspalomas U Itala kolo a vyjel vstříc smrti. Chtěl jsem prostě ještě jednou na kolo a času není nazbyt. Horko se nějak přežije. Ale co když to prostě nejde? Už v buse cestou na jih, když skrze saharský prach nebyly vidět ani první kopce, jsem si říkal, že je to pěkná blbost. Ale už jsem byl tam. Hned mě prásklo horko přes hlavu, Ital říká cuidado, hoy no es buen día para andar. Vaale, que se joda la calima! Teplo bylo, to jo, ale v prvním kopci nad Playa Inglés jsem cítil, že dneska to není ani v nohách. Po 30ti km nezáživné, vlastně hnusné rovinky, přišla první krize. Chtěl jsem posnídat až někde pod kopcama, ale netušil jsem, že tam se dostanu skoro na oběd. Na leche leche už ani pomyšlení, jen refresco, ovoce, džus, voda. Po prvním větším stoupání na Aguimes už to bylo fakt špatný. Byl jsem někde ve 270ti metrech a zbývalo už jen 1700 metrů převýšení. Na Pico de las Nieves. Třicet za mnou, zbývalo nějakých 20 km, pak už je to jen 50-60 km z kopce. Při vjezdu do Barranca de Guadayeque míjím uvítací ceduli s básní.

To kolmé byla smrt ... jako hřbitov ve stoje... i mrtví dýchali...samota, skoro nedotčená...

Opuštěné plantáže a větrná energie

Barranco de Guadayeque

Široké údolí, hnědé, žluté, jen né zelené. Zastřené saharským pískem. Větřík vál jak z pece. Tělo vře, hlava tepe, ta hlava. Voda z petky pusou okamžitě protéká póry v kůži a obohacená o soli a močovinu se vpíjí do dresu. Neustále přehazuju na nižší a nižší převody aniž by se výrazně zvedal svah. Co až nebude kam přehazovat? Středové talíře bych potřeboval mít i vzadu. Hrdinství jsem nechal ve stínu u smrdící popelnice, ale hnal to dál. Když nejde o život jde o hovno. Ale co když už jde o život? Není tady nic, taky nemyslím, že mám dost vody až na Pico pico. Ve stínech se vždycky trochu spravím, ale v těch nohách, v těch to prostě není. Najednou slyším vodu. Haluz? Ty vogo, fakt je tady potok! Voda, voda. To slovo řeknu asi stokrát. Lehám do potoka, hlavu jak kdybych se chtěl utopit. Ikdyby se nedala pít (což možná nedá) tak ten pocit tekoucího čehosi kolem dlaní, předloktí, kolen, to je úžasný. 

Najednou mám pocit, že dojedu. Je to sice utrpení, žádný požitek, ale není čas, a vidina sjezdu a Presy de los Hornos mě žene dál. Ale bohužel jen kousek. V těch nohách to prostě není. Za kilometr dva už zase ta hlava. Vůbec to nejede, je to k vzteku. Když se otočím, zjišťuju, že vlastně jedu do solidního kopce. To mě uchlácholí. Ale strmé hnědožluté mrtvé stěny předemnou mě srážejí. A to ještě nezačlo to pravé stoupání a neskončil asfalt. A tak když jsem si po tísící řekl, že to otočím tak tentokrát se tělo otočilo a nějak se drželo na kole 40 km zpět do Maspalomas. Cestou jsem si ještě koupil čtvrtou petku s vodou a druhou plechovku, zastavil u aeroklubu na škaredé pláži a pak to nějak doklepal. Vypil jsem ten den skoro 5 litrů, ale stejně mi furt bylo blbě.

Nakonec šlo vlastně přeci jenom vo hovno. Ale byl to boj a nepamatuju, kdy jsem si takhle šáhl na dno. Ještě, že jste nikdo v Barrancu de Guadayeque nebyl, takže neznáte ten lehký terén ve kterém jsem tak bojoval :)) No zážitek to byl, ale měl jsem ho nechat na čtvrtek, to byla kalima na odchodu. Volal mi pak Janoc, že jsem loco, že když v to úterý makali venku na Tenerife, tak ve stínu měli 45 stupňů :)
A tak mám tuhle skvělou trasu pendiente na příště. Už se moc těším, je to fakt pecka!

Kalím, kalíš, kalima

Tapas y música. Solo el viernes. Para tí.

Na lezení je hezké, že si v tom každý najde svoje

Po pátečním kulturním večeru "Tapas y música" s Janocm a Mikim v Bote a posléze na koncertě v Charlestonu jsme se svezli s Mikiho starci na Tamadabu. Na poslední Tamadabu. Od soboty do poslední neděle. Hlavně tam v píniích ještě jednou přespat. To jsem si přál. A tak jsem s Janocem lezl v nových sektorech, hledaje stín, rovnováhu těla ztracenou předešlý večer, pohodu, bytí, pohodu bytí, flow. Vylezli jsme si pár cest v sektoru Perfumería a Desván, kde jsme zkoukli klasicky nádherný západ slunce. Na Tenerife tentokrát nebyly skoro žádné mraky. Až za tmy jsme došli ke grilíkům, kde pil pivo Milan, Katka se na nás vrhla jak na ztracené syny a Miki pekl dorády. S citronkem jsou vynikající a za lubinou teda nezaostávají. Lehli jsme si před cuevu a prospali další z mnoha kanárských nocí venku. 

Mar de nubes jaký se nevidí vždycky

Pinus canariensis

Ráno jsem si přivstal, udělal pár fotek a tak nějak potají chtěl pozorovat okolí, nasávat vůni, ztrácet se v té kupě mraků hluboko pode mnou. A poslouchat ticho a pínie. Protože tady je slyšet jen ticho, ticho a vítr. Přeci jen je to na nějakou dobu naposled. Všichni ještě spali, tak jsem si taky zdřímnul, pak jsem šel zase do lesa a našel jsem tam na zemi...ne rum, ale spícího Mikiho s čtečkou v ruce. Lézt jsme šli do sektoru Parterres, ale našli jsme jen Musical a Coco. Musical je malý sektor, ale Coco je dost velký, cesty dlouhé a celkem těžké. Z Coca se jde docela snadno na Supernova Bajo, je to hned za rohem, a z Bajo to není daleko na Supernovu Alta. Tam jsme si dali ještě pár kratších cest a šli nahoru na plácek. Mraky se mezitím rozplynuly, oblohu zatahla jednotná žlutošeď a začalo být "docela teplo".

Sektor Coco

Buscar el flow

Schovali jsme batohy, vymódili se a že pujdem do Artenary na pivko. Deset kilometrů. Devět večer. Auta nikde. Takováhle rovnice vysněné studené pivo nedá. Vracíme se zpátky povečeřet. Přesolenou rýži spravil Janoc půlpytlem grilovacího koření až se to ani jíst nedalo. Připraveného velkého tuňáka en escabeche budeme prý jíst bokem, poe je to jediné co se dá sníst. Nedalo. Bylo to něco jako tuňák v octu. Trochu mi to připomnělo callos ala madrileña. 
Tak jsme si dali alespoň sušenky. Jak jsme zalehli přišla definitivně kalima. Začal vát horký vzduch, od čelovky šel kužel prachu. Celou noc jsem řešil dilema jestli se nechat sežrat komárama nebo rozpusit ve spacáku, až se najednou rozednilo. Bylo furt stejné horko když jsme v sedm ráno byli na cestě do Artenary na bus. Chtěl jsem zůstat ještě noc, ale těch deset km v tom vedru a prachu mě přesvěčilo jít navečer serfovat na pláyu. Pikantní zážitek v kraťasech mezi medúzama. Ale forma jak nikdy.

Kde bylo dříve Tenerife je nyní Mordor

 

Večerní Playa

2o:31 - 2o:5o

el aire

la vida

el amor

el aqua

el infinito

la luz

la amistad

la calma

Ranní Palmásek

Dnes, 9:OO

Calle Domingo J. Navarro

Ranní kropení na San Telmu

más o menos 27 st. C

Puerto de la Luz

Guguy - poslední vejléét

 

Molekula s molekulou Bokrových se vydala na poslední štaci, na poslední místo které zbývalo, na poslední víkend. Pláž Guguy nebo taky Guigui. Je na západě ostrova a je známá tím, že je opuštěná. A krásná. A přestože všichni ví, že je opuštěná, divoká a krásná a tudíž velmi atraktivní, pořád ji od posledního auta dělí alespoň dvě hodiny chůze nehostiným suchým barrancem. To znamená, že je opravdu ušetřená nějakému masovějšímu používání. 

Nabalili jsme tentokrát všechno, takže i jídlo a vyrazili to zčeknout. Vinutá silnička ze San Nicolásu hnedka prověřila Mikiho rodiče a Májino bravurní řízení. Zaparkovali jsme na parkále "U Rozbytých okýnek" a na spalujícím slunci cestou k pláži vypili pár piv. U pláž bydlí dokonce pár lidí v kamenných domcích. Naprosto klidné a opuštěné žití. Samotná pláž je fakt nádherná. Tmavý písek sevřený ve vysokých stěnách. A na tom písku nikdo. Jen my. Podvečerní koupačkou si krátíme čas do západu slunce a než padne tma, vypijeme ještě pár piv a poslechnem si krásnou Májinu rýmovačku na A4 a půl. Mezi stěnami velkého rozpadlého baráku na útesu opíkáme konečně regulérní buřty na palmovém ohni a rozjíždí se solidní večírek zejména v režii Mikiho a jeho "starců". Ve tři ráno je na nebi tolik hvězd, že i když vidíme spadnout tak deset kousků, tak vůbec neubyde. A kdyby ten jasný mrak neležel až za hvězdami, neuvěřil bych, že je to mléčná dráha.

Ráno se probouzí ráno do krásného dne a než vyrazíme, dáme ještě koupačku. Voda je nádherná, slanější, čistší, krásnější, chladnější. Mikiho rodičové se zrovna probouzejí když vyrážíme nazpátek. Jě děsný vedro a tak místo spěchu s vrácením auta se ještě jednou koupneme. A pak je zase takové horko, že v Mogánu musíme dát limču, spoustu ledu a Ráďa nás zve na bocadillo. Trošku pomáhá, ale i tak jsme všici úplně vyřízení. V autě pospáváme, kdo vlastně řídil to teda nevím. 

A v pondělí je ten první velký den, kdy Mája s Jardou jedou z pláže pětadvácou jako vždycky, ale protahují to přes Barcelonu do Prahy. Asi zase jedou na nějaký ten výlet... 

La Guagua - Ferrata del Atlántico

 

Naše vůle plnit položky ze seznamu "Co ještě stihnout před odjezdem" je nekonečná. 

Dát si ty nejlepší sýry s nejlepším mojem v Casa Falcon u nejlepšího číšníka je už sice navíc, ale Jarda tam ještě nebyl a fotky na zeď se tam taky jen tak nedostanou, takže jsme na Tamadabu přijeli s naladěným apetitem. Grilíky, taška plná ryb, bagetky, dobroty. Ejhle! Dobroty, bagetky, taška plná ryb zůstali v kuchyni na stole. Ale grilíky jsou a navíc mi kamarádi nachystali úžasné překvapení! Átún!! Mé oblíbené zvířátko! Sic bez vocasu, ale vcelku.

Pomazlit se s tuňákem: SPLNĚNO.

Dvě eura za kilo, ryba přes dvě kila, kusy masa jak kuřecí stehna, kosti žádné! Úžasná věc na gril. Doporučuju grilovat jako prasátko, otáčet, ujídat. K tomu jedno čorízko, pět lidí, jedna ryba a pět plných žaludků. K tomu rumíček a plato piv, na čtvrtou ranní jít spát do deště a na formu je zaděláno.

Náhodou jsem si vzal zbytky jídla z domu, takže dohromady snídáme marmeládu a dva krosánky a hladoví jdeme mlhou vstříc nejdelší ferratě ve Španělsku. V lese na cestě přihrávám Radovi šišku a trefuju litrovku kvalitního zlatavého rumu. Cink! Uáááá! Šup s ní do batůžku. Najít na Tamadabě v lese flašku rumu (nejlépe na cestě): SPLNĚNO.

Za hodinku jsme pod nástupem, slezli jsme nějakých 600 metrů níž, tak je krásně. Až vedro. Je půl druhé, už máme fakt hlad, honem vylézt ferátku a do auta, kde k jídlu sice nic není, ale je tam alespoň Cola. Hromosvod má asi kilometr, 600m převýšení. Půlka je takový plazení do kopce, kabel všude zavazí, přecvakávat karabiny je chobotina. Zarostlé hřbety ale mizí a před námi jsou kolmé stěny s jeskyněmi. Ferátka nabízí visutý žebřík, visutý mostek a jiné opičárny. Nakonec je to docela zábavné, škoda, že není co posvačit, snad jedině rumík. Za tři hodky jsme nahoře, cestou k autu kopeme do šišek, snad trefíme nějaký hambáč nebo něco, ale nedaří se. Voláme do půjčovny, že to nestíháme, že jdeme ještě k Pepe Chiringovi na chálku, a oni že v poho, ať to parknem až dojedeme a klíče necháme na benzínce. Kanáry. Ještě si nakonec člověk připadá jak blbec, že něco řeší.

Jeden Superpollo con todo u Pepeho udělá den ještě krásnějším.

Vylézt ferratu: SPLNĚNO