Poslední návštěva

Dva týdny zpátky přijeli dlouho očekávaní rodičové. A před týdnem i segra s kamoškou Martinou. Jedličkovi pohromadě. Co z toho může vzejít? Samá dobrota! Zapečená škola uprostřed týdne a vejlét po západě s Májou do Mogánu. Apartmánek u našich, koupačka v bazéně. Lucksus. Naposled jsem se takhle koupal snad někdy v 94 u Barcelony. V pátek večer to samé, ale se segrou a Marťou. Před půlnocí bazének a pak dloouhá vařící sprcha, kterou si doma rozhodně nemužeme dovolit. V sobotu jsem dělal šoféra po ostrově až se mi udělalo blbě a v neděli jsme s našima a partičkou našlapali 25 km z Teroru na severní pobřeží skrze Barranco de la Virgen a Barranco Azuaje. Soutěsky a kaňony parádní, orientace složitější a když jsme v půlce zjistili, že jsme z nejhoršího vevnitř cítil jsem se vůči našim až blbě. Ale byli uplně v pohodě (že by taky zalamovali doma futra?), šlapali jak kuny a druhý den dopoledne jsem je potkal na Trianě trajdajíce po obchodech!

Onen nedělní výlet jsme svátečně zakončili v zelené hospodě u silnice v San Andrés. Takový malý rodinný podnik. Babička zrovna slavila dvaaosmdesátiny a tak jsme jí všichni popřáli, zazpívali, udělali nějaké společné fotografie, vyfasovali buchty a pudink, dali tři pivka, pokecali si se sestrou babičky, s Luisou - paní od Antonia, samotný Antonio mi převyprávěl svůj život, řekl mi kde bydlí, namaloval pár schémátek. Mája navazovala kontakt s Manuelem co nám nosil pivo - synem Antonia, bratr Marca, Frana, a pokecali jsme i s Jesúsem - bratrem Marca, Frana a Manuela, což jsou všichni vnoučci oné babičky. Ještě pár fotek, srdečné rozloučení, políbení dam 60+ a akorát jede bus. Myslím, že tady nejsme poprvé.
V úterý potom další  rodinný autovýlet na úkor školy. Naštěstí na místa mnou nepoznaná. Cenobio Valerón - dávné sídlo Guančů, kteří zde uskladňovali potraviny a zrno. Beztak gofio. 

Pak úžasnou silnicí GC-70, GC-75 přes Moyu a Fontanales a boží silnicí GC-150 přes kopec do Cruz de Tejeda (můj oblíbený úsek). Za Moyou je všechno krásně zelené, je tam tráva, viděl jsem i opravdovou louku. okolo se válela mlha, před Cruzem jsme se pak dostali přesně na hranici mraků a modré oblohy, mokra a sluníčka, což vytvářelo úžasnou scénu. Před našima jsem dělal, že je to normální, ale stál jsem s vočima dokořán. V Tejedě pak menší obídek, v Artenaře kávička, na Tamadabě mlíko.

Škoda, bývají tam krásné výhledy. Pak ještě přes podvečerní Bandamu domů do nočního Las Palmas s montónem světýlek. Ve středu sváteční snídaně šampionů a večeře králů, čtvrtek OBŘÍ zmrzlina na spravení chuti. Na stupnici velikosti sice jen třetí ze čtyř, ale už to chce držet obouruč a sedět ve stínu :) Večer ještě šest lubin na pánvi, protože přestala fungovat trouba a pak už jen hasta la vista, padres.
Segra jela s Marťou na Tenerife (doporučovaný cíl, když se chceme zbavit návštěv:)) a v pondělí ještě válendo grando na pláži se skimem a dlouhánem, pak zabalit kufry, přibalit flašky a šutry a šála vlála sestřičko.

Tak dík za návštěvu, přijeďte zas :)

Camino real de la Plata - Salida de campo

Občas je fakt Roque Nublo

Zase do školy. A ještě k tomu v pátek. To znamená: v devět ráno na bus, vytrpět nevolnost v serpentinách a vystoupit v učebně la cumbre pod Pico de las Nieves. Dnešní výuka Geografie Kanárů je od 9h do 18h, vyučují dva nejlepší ze dvou nejlepších - náš Claudio a Tino, jehož příjmení znamená Oranžový Humr norský.

Tinto vlevo, božský Claudio vpravo

Cesta de la Plata začíná mezi Pico de las Nieves a Roque Nublo v Llanos de la Pez a přes Ventana del Nublo vede skalama a píniemi k opuštěnému pasteveckému stavení a pak chodníčkem padá do Cruz Grande. Hned nad Llanos de la Pez mi bylo odhaleno první tajemství a to, že pez nemusí znamenat jen ryba ale taky smola. Do toho pak zapadá i nám dobře známá Presa de los Hornos (pec, trouba), protože smola a pece byly nutné ke speciální úpravě lodí, které na Gran Canarii vyráběli Španělé z místních borovic (Pino canario). Nejskandálnějším zjištěním bylo pro mě to, že veškerý okolní les z endemických Pinos canarios je vysázený člověkem v době někdy před padesáti, šedesáti lety! A konkrétně v okolí Presa de los Hornos byly pínie znova vysázené kvůli vodním zdrojům, aby se přehrada nezanášela sedimenty.

Po příchodu Španělů se z lesů Gran Canarie získávalo dřevo a ona smola na stavbu lodí. Spousta hektarů lesa patřila dokonce přímo stavařům a tato neřízená těžba dřeva vedla k vymizení borovic. Později v této nezalesněné krajině pod nejvyššími vrcholy pásly pastevci svá stáda a od padesátých let začala vláda pozemky skupovat a tvořit síť chráněných území až do dnešní podoby Parque Rural del Nublo a Paisaje protegido de las Cumbres. Právě tudy prochází Camino de la Plata. Další zastávka byla u skalního okna Ventana del Nublo. Nádherné výhledy jak z okna paneláku přímo na ayacatské stěny a především na Roque Nublo. Ale mraky byly nízko, foukal ledový vítr a občas poprchávalo. Někteří spolužáci byli uplně mimo. Týpek tričko kraťasy, Yuna z Martiniku, zvyklá na 30ti stupňový moře, měla takový elasťáčky, černoch z Kapverd oblečenej do husí kůže a slunečních brýlí. Nakonec jedna holčina scházela bosky, poe ji tlačila jedna bota. V mlze, ponožce, osmi stupních. Ale protože Klaudio je prostě boží, nabídl jí svoji velkou tenisku a sám šel jen v ponožce. Je to třída!

Cestou jsme viděli mierdu od kočky divoké, Tino vykládal o píniích, Claudio o reliéfu, historii a pastevectví. Moudra šla na tak krásném místě do hlavy sama. V oblasti Los Piquillos na skále jsme si dali obídek a nechali si vyprávět o kaldeře de Tirajana, která ve skutečnosti není vůbec kalderou. Za deště jsme prozkoumali starý pastevecký dům, kde dočasně bydlely celé rodiny pastevců a pak v mlze a dešti scházeli po camino real - nejlepším a nejdochovanějším úsekem takovýchto historických cest na Kanárech. Cesty spojovali vzdálené vesnice tou nejkratší cestou - přes hory. V současnosti je jejich význam pramalý. Nyní jsou tyto cesty součástí turistických stezek (red de senderos).

Exkurze byla parádní, dokonce jsme byli zrovna na místě, kde jsem ještě nebyl a i kdyby tak těch mouder kolik bylo vyřčeno! Mám dojem, že velká část spolužáků byli takhle na horách vůbec poprvé v životě, přestože to mají "za barákem". Alespoň tak vypadali a tvářili se. No, povabil jsem se dost a už se těším na druhou exkurzi. Bude zajímavé sledovat vývoj událostí v tomto ohledu. Stay tuned! :)

Můj oblíbený spolužák Alberto

Quién no llora, no mama

Kdo nebrečí nesaje mlíko. Kdo se nebojí nemá pořádný zážitek. Kdo si neveme boty na sestup je chobot. Aneb bez práce nejsou koláče. 

Amigo Marcos je ta zelená vpravo od lebek

V sobotu před Velikonocema, koncem Semana santa se budím na terase. Zase na té parádní terase v Timagadě, kde je ke hvězdám a dobrodružství takový kousek. Vedle Janoc, vedle Jarda, kousek nad náma Amigo Marcos. Zatímco Jarda spěchá do Fatagy, Amigo Marcos čeká. A musí být trpělivý, tak jako já, protože Janoc by ještě rád dobrousil dveře, uklidil v kuchyni, vytřel celej barak, zametl a uvařil těsťáky na oběd. Vlastně pořád nevíme co lézt. Červený pilíř ve stínu nad Timagadou kde čeká Amigo Marcos, neznámo, dobrodružství, nejistota, podle plánku i nějaké hákování, kladivo a 3 skoby, lajas sueltas, zona descompuesta nebo El Pino či osvědčený Frontón, kde jsou slunné "kompaktní" plotny a kouty a nýty. Voláme přátelé na telefonu, ale nikdo nic neví a Alex co ví, tak nebere telefon. No nic, zkusíme uvidíme. Navíc je to blíž než Ayacata, zato horší cesta :)

Janoc a hovno

V nástupu trochu bloudíme v keřích a šutrech, jak už tomu tak bývá. Za chvilu ale vidíme první nýty. Je kolem jedné odpoledne, chladno, mraky. První narovnávací délka - "sportovní cesta" - Kutu kutu je sportovní jen těma nýtama. Jinak je to pěknej humr. Janoc leze první a padá hned do první skoby 3 metry nad zemí. Skála je tady shnilá. Pak se dostane do první jeskyňky plné šutrů, prachu a holubích hoven. Nad ní padá znova. Druhá jeskyňka - misma mierda distinto olor, ale poslední těžkej krok pod štandem je teda krásnej, technickej. Od druhé délky už je to na mě. Druhou délkou nabereme parádní expozici, skála vypadá na spadnutí, ale drží, jen jednou mi něco ustřelí, ale nýty potěší. Převis je slušný, na dlouhé přemýšlení to není a tak šup šup. Ke štandu plném holubích hoven se přetahuju s lanem ještě aspoň deset metrů. Vlevo se na mě smějí dvě obrovské lebky. Chuchan z převisu vyvlaje s nějakýma šutrama. Asi přece jen ta skála není nic moc. A čím výš tím hůř. Ale je nádehrně barevná. Konečně vidím co jsou lajas sueltas a co nevidět se s nimi seznámím ještě osobněji.  Lezení se trochu pokládá, ale o to horší je skála a jištění. Ale vypadá to úžasně! Taková rampa vedoucí nad lebkama vysoko nad převisem. Pak už musíme nahoru, dolů to nepůjde. Kousek od štandu je nýtek, dál mě uklidňují 2-3 skobky. Přemýšlím, kde jsou potřeba tři skoby, ale zdá se, že to pujde bez nich. Vlastně to šlo i bez těch dvou co mě uklidňovali, protože šli vytáhnout rukou. Za celej život se mi nic takovýho nestalo a tady během dvou víkendů třikrát:)) 

 

Lezení je to technické, opatrné, chce se to trochu soustředit, trochu vypnout. Janok se modlí za každý můj krok, na něco takového není zvyklý. V půlce přicházejí extra dunící rozlámaní sokolíci, po levici obrovská laja suelta, odštíplá plotna tak 5 x 3 metry. Nechtěl jsem, ale nakonec na ní stojím, když podupnu tak se celá rozechvěje. Ještě tempo dvě a cvakám nýt, který je na samém konci obtíží. Ale hodí se, protože nad ním je zona descompuesta - totální mierda, všechno se drolí. Pokud se ale člověk nedrží tak to jde vylézt, a je to lehké. Pod štandem jsem se ještě zaháknul v převislém (odkloněném :)) komíně a když už toho mám právě dost a ani lano neutáhnu, pohodlně se usadím na štandu. Venga marica! Aguitáá! Janoc po nějaké době dolézá ke mě, očima koulejíc nechápe nic. Máme radost. Velkou radost z parádní délky. Nakonec (jako vždycky po přelezení) to nebylo tak strašné. Fouká vítr, visíme na hraně vysoko nad domečkama, i Roque Bentayga už je pod námi. Od západu se natahuje brisón macho, no spíš brisa marica, taková mlha jen. Ještě traverzík a jedna kratší délka na vrchol. Skála parádní, pevná, zato plná mechu. Kolem jediného nýtu jsem z nejhoršího vevnitř, boldruju v sedmém stupni a několikacentimetrové vrstvě mechu. Locura! :) Pak cvakám pínii, doberu Janočka a je nám blaze. Otvírá se netradiční pohled na Roque Nublo. Vlastně nevíme jak sestoupit. Asi tudy. Tak tudy asi ne. Obvyklý sestup - cestu Bentechuj nějak nenacházíme, zato nacházíme chodníček spojující Roque Nublo a Aserrador a tak se v houstnoucí mlze a začínajícím dešti ještě hodinku projdeme. Janoc v lezečkách :)) Nádherná atmosféra.

na sestupu

 

Naproti nám přichází kámoš Gaston s jeho kočkou a psem. Moc fajn lidi. Svezou nás autem k baráku, já valím pro batohy pod stěnu a na silnici scházím akorát s první tmou. Večer Janoc dostává svého slibu a láduje nás pivem, masem, prostě super večeře v Tejedě. Asi z toho měl velký zážitek. Koneckonců to tak bylo. V neděli se probouzím v baráku mamky Yéčka. U snídaně koukám na Roque Nublo, venku prší, pak mezi cáry mraků zasvítí sluníčko a všechno se nádherně třpití. Krásný chvíle... 

humrr

vrchní půlka - výrazná trhlina

Střípky a lokry z Ayacaty

Skála v Ayacatě to je jako zuby staré babičky. Všecho se kýve a sem tam něco upadne. 

El Frontón

Tak praví ayacatský klasik. Ale tak jako stařička je i Ayacata vlídá, štědrá, kouzelná. Plná historie, vrásek v podobě spár a koutů, protínající hladké plotny na kterých se ale lepička drží jak Radek lahve. Jestli Las Palmas je hlavou ostrova, potom la cumbre - Tejeda, Ayacata, Roque Nublo - je jeho srdcem. Tady dole někdy až moc žijem rozumem, je třeba vypadnout tam nahoru. Utéct do divočiny. A dál a výš! Třeba až na konec světa! 

Zprava Jarda, Chanok... :)

Tak jako to cítili a dělali již mnozí před námi. V podstatě do 60.tých let bylo ayacatské pole neorané. Od 70. let přicházeli první pionýři, snílci, deníčkáři, zeveláci, dělníci skal. Nazývejme je jak kdo uzná za vhodné. Přicházeli se skobami, dřevěnými klíny, konopnými lany, později s nýty. Generace rozdělené časem a technikou, ale spojené stejnou filozofií, sny a cíli. Tvořily se nové cesty, čisté línie logických směrů ve spárách a koutech. Klasiky jako Vía Morten, El Pino nebo Tilelly. Nýty později dovolily orat plotny neorané, hledat větší obtíže a kolmice - Novo Combo. 

Casa Melo. Z archivu protagonistů

V polovině 70.tých až do poloviny 80tých let nasávala čtveřice dnes už postarších pánů atmosféru ve vertikálách a neodmyslitelně i v baru u silnice. Dnes je bar Casa Melo spíše místo motorkářů a cyklistů, ale tehdá to byla místní svatyně horolezců. Ti čtyři byli Juan Aguilar, Juan Cano, Manolo Cardona, Fran Ojeda. Jeden čtvrtek koncem listopadu jsme si je byli poslechnout a zkouknout dobové diáky. Mája tehdy ještě pořádně neveděla o co jde, já svým způsobem taky ne, ale zážitek jsme z tomo měli silý. 

Jari v nástupu Bailey

Partička v dolezu Bailey

No a teď okolo Semana santa jsme se do těch stěn konečně pustili sami. Strávil jsem tam dohromady asi týden. Nejen lezením, prostě v srdci, en la cumbre. A zážitky, nečekaně, opět silné.

Jarda, po dvou cestách jako úvodu do problematiky, pak vytáhl Vía Bailey celé na prvním. Klepali jsme tam oproti minulému týdnu strašnou kosu. Ale cesta moc hezká. Z těch na Frontónu se mi líbila nejvíc. Janoc si taky úžíval, hlavně pak poslední sobotu, ale o tom příště. Opravili jsme kousek baráčku v Timagadě, dali fotbálek při hvězdách na terase, na které jsme každou noc usínali, vyváděli nejrůznější mariconady, poznal jsem zase o pár místňáků víc, s Jardou jsme přespali pod Pico de las Nieves, svezli se na korbě (já to žeru) a našli pěknou jarní stezku až do San Matea. Cestou jsem sehnali šlahouny na mrskačku, které přispěly k parádní Velikonocům. A všechno jsme zakončili (doufám, že jen ten týden) v červených stěnách Timagady, kde jsem se zase konečně trochu bál, opravdu bál. A to není na Islas Afortunadas jen tak. Rád se vrátím. Nasát atmosféru, lousknout mandli, zalomit lištu, bát se.

Pared de las bocas sufridas. Úplně vpravo Pared de los Fantasmas

Ayacatské stěny k ranní kávě

Sobota začíná po pátku, dík bohu za ten den. Věci dáme do spacáků a mažem někam ven.

Byt se rozutekl na všechny strany a s Jardou jsme v něm zůstali sami jak studený vločky na talíři. Jak zbytek vody na dně flašky, jak cokoli co zapadne do černé díry mezi linku a sporák. Jak zaseklej friend ve spáře. Spára? Friendy? Valíme do Ayacaty poslechnout si trochu klasické hudby místních stěn. Konečně. K tomu lákavý příslib Janocovýho bejváku v Timagadě přímo pod stěnama. A ještě k tomu s jeho hustým bráchou... no, nazývejme ho bráchou. 

Odjezd podle klasického vzorce: sraz ve 3:30 na Tafiře. Ve 3:20 jsme ještě doma. Volám Chuchanovi, že se zpozdíme tak o pul hodky. Není problém, on je ještě v práci. Ve 3:30 otvíráme na gauči pivko, vklidu popíjíme. Ve 4:03 jsme na Tafiře s velkýma batohama. V 5:05 přijíždí Janoc, aspoň že mají pickupa. Aha, vystupuje a loučí se s kolegou z práce, který odjíždí. V zápětí přijíždí brácha v Kia Picante :)) Narvem se tam a jedem ještě vyzvednout psa Rokiho, kamsi za město. V San Mateu pak nakupujeme a někdy před osmou jsme na baráku. Refučko je to úžasný, nádherná poloha, na terase děláme maso a koukáme na Teide. Při čelovkách pak hrajem stolní fotbálek a fandění a řev se rozléhá noční Timagadou. Holt srdcaři. Po nesčetných gólech usínáme na terase, hvězdy jako světla stadionů. 

První délka cesty La Hoz

Janoc toho o horském lezení moc neví, ale základní poučku, zdá se, ovládá dokonale. Brzký nástup - horolezcova smrt. Kolem poledne, když slunce pořádně pere do stěn, nastupuju první délku spárou cesty La Hoz. Stěny nejsou nějak vysoké, vlastně na vícedélky dost malé (kolem 130-150 m), ale lezení je to fajn. Klasické směry vedou spárami, kouty, sem tam plotna. Jištění všelijaké. Sem tam nýt, hlavně v plotně. Na štandech jsou taky. Zbytek je většinou na vás a vašich kamarádech a vklíněncích. Matroše bylo tak akorát, kamarádi byli dva navíc a moc jsme si to užili. Pro Jardu i Janoca to bylo první vícedélkové lezení. I já jsem si sem tam užíval až až. Skála je většinou dutá jak Radova hlava po ránu, některé boule a lišty pruží a celková kvalita skály je taková průměrná. Za pár hodin jsme na vršku, celý den úplně sami ve stěně, krásné výhledy, obloha zdobená cirry a z vršku zase jiný pohled na Roque Nublo.  

Večer pak Fiesta de los Indianos v Tejedě, lidi v bílém tančí za zvuku batucady ulicí a házejí po sobě pudr. Ty bubny jsou prostě skvělý! Joo lezení a kultůra. Ale přes únavu a celodení slunce jsme si to tolik neužili. Ještě pozdravit Yurenu, mamku Yéčka a zbytek vlasaté rodiny a pak se uklidit pod hvězdy na terasu. 

V neděli vyráží už jen v zelenohnědé duo, Janoc předstírá práci na baráku. Na silnici nás hned bere pán přímo pod stěnu. Ve vyhlíduté cestě přes borovici jsou pověšení nějací vocasové, tak nám nezbývá než si vylézt tu nejtěžší. Stejně nás ta spára lákala už včera. První délka celkem lehká spára s traverzem do další spáry. Staré účko s kroužkem jsem vytáhl rukou, tak mám alespoň super památku. Cestou posloucháme ty tři týpky. Takový choboty jsem nezažil ani na překližce. Místo helem brejle typu americkej policajt. Trio něco jako ti tři z pohádky. Tohle trio je ale Blbej, Vocas a Chobot. Blbej umí trochu lézt, ale neumí jistit. První délku skončí v nýtu, odváže se, hodí lano dolů a jesi prej nemáme cígo. Vocas, jeho brácha, to vyleze k němu. Jistí ho Chobot. Blbej pak leze dál a u opravdovýho štandu mu vocas radí, jak je má dobrat. Chobot všechno natáčí na mobil. Že to prej pak postne na locura.com. Pak ale nýty dojdou úplně a Blbej už dál nepoleze a chce dolů. Vocas už dolů nechce. Začnou se hrozně dohadovat, ječet na celý údolí.

Blbej: "Já dál nelezu, dyt tam nejsou žídný nýty. Potřebujem ty věci co říkali tam ti dva kluci, ty do těch spár".

Vocas: "Nebuď blbej a vylez to! Já to nepolezu, já mám práci a rodinu!"

Blbej: "Já mám taky rodinu, nikam nelezu!"

Chobot natáčí...

Já mezitím načínám krásnou druhou délku. Borci to nakonec vzdají a všichni na všechny naštvaní slaňují dolů. Pod skalou, tam kam hážu šutry si pak sednou a dávaj cígo. Jsme rádi, že to přežili. I když...

Druhá délka cesty Novo Combo

Naše cesta je fajn, pořád celkem těžké lezení, taková jemná šontalina, technika, chyty a hlavně stupy nejisté. Moc příjemný to není. Obtíže vygradují ve třetí délce. Odpudivá spára šla nakonec dobře, ale stěna potom mi dala zahulit teda. Malé lišty, oblé boule. Nohy bolí, hlava bojí.  Ale Jarda to po mně přelízá jakoby nic. Poslední délka je nová přímá varianta přes převis. Blbě jsem do toho nalezl, jak do plotny tak do převisu, div jsem neskočil zpátky na štand na Jardu. 

Vrcholovky

Nahoře jsme ale spokojení, odvedli jsme, sic jen 130 metrů, ale dobré práce. Při stahování lana zrovna pod nejtěžší délkou necháváme tréningově uzel na konci :)) Ovšem štěstí přeje chobotům a slaňovací kruhy jsou tak velké, že uzel vklidu projde skrz. 

Když už jsme u té klasiky, tak z hor scházíme po svých do San Matea s noční zastávkou na Pico de las Nieves. Povedený víkend. A ve čtvrtek zas :)