Playa de Las Canteras

V sobotu lezení do půl těla, v neděli projížďka na kole a opalovačka nad městem.

Včera se vrátila Leňa z návštěvy Šumperka a okolí a tak jsem zase byli kompletní. Přivezla spoustu řízků, Mája udělala bramborový salát, pustili jsme koledy, zapálili nějaké svíce a natrénovali tak atmosféru na Vánoce.

Na pláži se staví grandiózní betlém z písku, v parcích se omotávají palmy světlama, pod barákem na Trianě visí hvězdy, lidi vytahují kožichy, teplota klesá na 2O stupňů. VÁNOCE JSOU TADY! Je to vidět všude kolem, když jde člověk s prknem na pláž. Na tu skvělou pláž, díky které je Las Palmas Las Palmasem.

A tak, v tento předvánoční čas, bych se s vámi rád podělil o tu krásu naší pláže tady doma.

El viernes Jodido

Hijo de puta el Cenobio de mierda nunca jamás!

Zatímco Asu sumíruje sezonu, malej Švihy dává tři 9- a brněnská blatíčka se těší na Mejcup, prodírám se rákosem a kaktusama vstříc nejhoršímu boulderingu co jsem snad zažil. 

Řítím se vstříc lezení

Vypadalo to na nejbližší kvalitní buldrování od LP. Průvodce visí na netu a slibuje slušné množství šutrů pestré obtížnosti. Klasická otázka jak se tam dostat a kde je zastávka byla zodpovězena v momentě, kdy jsem vystoupil na Puente Silva, 125 metrovém mostě a potřeboval se dostat přímo pod něj. Po hodině bloudění v banánových plantážích nacházím správné údolíčko. Na jeho konci jsou šutry a skály na lano. Cesta nepatrná, ale určitě je to ona. Končí. Nebyla. Dementi v pruvodovi píšou, že cesta je na pravé straně, ale ona je támhle na levé. Sice malá a strastiplná, zato delší cesta. Často si ji musím vymyslet, abych se vubec dostal dál. Una putada. A hle, támhle naproti je ona cestička ke kamínkům. Jen to tady tak přejdu tím korytem... Vracím se. Vytočený tady šaškuju minimálně hodinu, abych pak za 1O minut došl po správné cestě až na konec barranca. 

Jeden z mála pěknějších kamenů

Marně se orientuji v průvodovi, většina kamenů nemůže ani existovat, zbytek nenacházím a to málo je těžké a já jsem slabý. Jeden by se až zeptal: Proč tak špatně lezeš? Ztrestám teda dva problémy (jeden z nich za pět), posvačím a pomalu se vracím. Největším zážitkem jest Filip, Tenerifeťan, který mě hodil do Las Palmas. 

Jinak oblast nabízí kolem 25ti cest kolem francouzského stupně 7 a 8. Cesty jsou nezvykle dlouhé, matroš je zvláštní, docela hladký. Podle průvodce je tu jedinné 8céčko na ostrově. Hladká hrana Meneo Canario, na které si před pár lety vylámal zuby i Chris. Teda při onsajtu, druhym pokusem to tam poslal. Přelezl to i McClure, když se tu schovával před anglickým počasím.  

Meneo Canario, 8c

Madrid, Toledo, Senegal

Letenka do Madridu za tři pětky si přímo říká o koupení. A tak se stalo. Tres billetes porfavor. Klasická skvadra Mája, Rada, já. V termínu nakonec doletěla Klárka, tak si prodloužený víkend na pevnině můžu užít s ní. Madrid je jedno z mála míst na poloostrově kde jsem ještě nebyl. Jako průvodkyně jsem zvolil Marťu a Karolínku, které v Madridu dělají své kariéry. 

Před odletem jsme si ještě zajeli za teplem do pouště, strávili romantickou noc v hromadě písku a frčeli zas na sever do Madridu. Šalinu jsme stihli v pohodě, k tomu jednoho ruma na cestu a jednoho pro průvodkyně. 

Skupina

naše inteligentní průvodkyně :)

Corrida

Letiště, tunel. Metro šmelíme přímo před sekuriťákem se psem, kterého naše drzost asi odzbrojila. Dlouhá ulice, podzim, zima, mokro, kabáty. Druhý den se za zvuku líných saxofonů procházíme listím a podzimní atmosférou v parku Rastro, koukáme na Křišťálový palác, černé labuťě. Pro mě asi nejhezčí místo v Madridu :) Museum Prado tomu nemůže konkurovat. Bizardní vyobrazení nebe, pekla a očistce v několika místnostech procházíme se zájmem, zbytek profrčíme na půjčeném kolečkovém křesle. Valit chodbama na rychlost nebo si najít prázdný sál a zkoušet vhílčér tríčky, to je co nás baví v Pradu. 

Dostávám textovku od Rodriga: "Ty jo noc byla paradni! Sem chtel zjistit jak prezivaj homelesaci na ulici v takovy kose tak jsem se s jednim seznamil a vsechno me naucil. Ani me neokradl. Hele Madrid se mi nejak nezamlouva takze dneska valim do Barcelony a pak nejspis do Istambulu. A jak se vede vam?" 

 

Rada odjel do Istambulu za větším a my do Toleda za menším. Z obrovského Madridu jsme už unavení. Já, chlapec z venkova a Klárka s berličkama jakbysmet. Po večírku u Martiných kamošů vstávání neuspěcháváme. Jsme tam až kolem poledne. Židovské Toledo je krásné. Arabské Toledo je taky krásné. I křesťanské Toledo stojí za to. Bloudíme uličkama, všude prodávají brnění, mečea pistole. My chceme ale kafe a zpět do Madridu! Večeři u Prince jíme rukama. Rýži s masem a zeleninou podle senegalského receptu zajídáme sušeným baobabem a zapíjíme čajem, kořenovou vodu a Fantou. Jídlo a společnost vynikající.

Střechy Toleda

Hradby Toleda

Nicméně měníme průvodkyni a ještě v noci jdeme s Karolínou a mexickými spolubydlami Flor a Veronikou na pivo do Cien Montaditos. Takový hospodský Mekáč. Je to tam fajn, mají levnej půllitr. Taky se tam dá slušně najíst, jak napovídá název. Ale zavírají brzo a my máme slinu! Tak dojedem flašku co našla Kája doma a v zavíráme v pět. V nedělu jdeme na velikánský tržiště, ale chčije. To jsem se zapomněl zmínit. Během většiny z těchto událostí pršelo. Pro mě naprosto nevídané. Pak dojedem zbytek památek a mrtví padnem na zem Káji domů. Pochrupkáme, sbalíme, naposledny to obrovské metro a po ránu z výšky sleduju krátery na Lanzarote, zatímco Klára sleduje nasrané Poláky. Cestou domů nasávám opět teplo a sluníčko, zatímco Klárka se ztrácí v mlze a chladu. 

Na Madridu obdivuji: park, metro a noční život

Nelíbí se mi: zbytek

Madrid - Barcelona,  0 : 1

Tamadaba

Přijela Klárka a ještě k tomu přivezla Huga a tak co je lepší než pujčit cáru a vyrazit kempit na Tamadabu. Tamadaba je krásný kus ostrova na severozápadě. Jde o rozlehlý píniový les v nadmořské výšce 1000 a víc metrů. Je zde parádní obrovský plac na pic a nic, mezi štíhlé kanárské borovice můžete natáhnout slacklajnu, pro koho je lajna moc úzká může si vytasit třeba hamaku. S večerem se sebere větev, zapálí oheň, upeče se ryba (doporučuju lubiny z hlubiny) a pak se pějí Stánky a z úst pionýrů se linou i další melodie Honzy Nedvěda či Samsona. Takhle nějak by to mělo vypadat. 

brzo ráno

Místo je to tuze pěkné. Poprvé jsem tu byl začátkem října na pochodu s Piotrem a druhy. Tehdá jsme vystoupili i na nejvyšší vrchol Pico de la Bandera (1444 m). Tehdy jsme objevili večírkový potenciál tohoto místa. Podruhé jsem zde byl s olomouckými kolegy prubnout teda ten večírek. Vydařil se náramě. O měsíc později jedeme zase. V půlce listopadu to na horách vypadá zase uplně jinak. Je čerstvo, krásně barevno, sbírají se jedlé kaštany. Z lesa se dá pokračovat, doslova vyjet, na Pico de las Nieves, nejvyšší kopec ostrova. Když se kousek popojde z parkoviště dá se vyšplhat až na samotný vrchol. Ale nikdo tam nechodí. Holt už je potřeba ovládat II. stupeň skalního lezení. Odpoledne se dá strávit na Roque Nublo, objet vesnice Tejeda a nejvýše položené městečko Artenaru. Odtud je úžasný výhled na celou kalderu, střed ostrova.

všudypřítomné Teide

vyhlídka v Artenaře

Cariňa y su sherpa

Tamadaba je ale především významnou lezeckou oblastí Gran Canarie. Snad třetina průvodce je věnována jen této oblasti. A vypadá to dobře. Příště už leda s lanem!

...Lanzarote

Z Fuerte do Playa Blanky je to co by lodí doplaval. Z pohledů ve stojanech skládáme program příštích dnů. Neznáme mapu, stánek zavřený. Špár má ale otevřeno a nabízí neuvěřitelné rosé za jeden a půl dukátu. Doplňujeme tedy zásoby tekutin, ostrov je vyprahlý a kdoví co nás v té měsíční krajině potká. Prvním tipem je playa de Papagayo, ale na pěšky je to moc daleko. Za městem s Radou stopujem pouze chvilu, bůh stál při nás a seslal nám boží dvojci Ángela a Maríu. Jestli takhle vypadají andělé, pak chci do nebe! Ángel je vojáček, jeho náplní práce je chodit s ganem po Isletě v Las Palmas. María, typická Španělka je Švédka.

Ángel a María v El Golfu

 Jedou se projet po lákadlech ostrova, přesně jak to chceme my. Zkoukneme Los Hervidores, útesy protkané dírami ve kterých víří voda. Neustále do nich mocně buší vlny, obrovské masy vody. Krásný místo.

Los Hervideros

Pokračujeme potom do vesničky El Golfo, malé krásné vísky na pobřeží. Hned vedle přímo na pobřeží leží malé neuvěřitelně zelené jezírko. Angela a Maríu necháváme bohužel odjet.  Zůstáváme na pláži. Je docela chladno, ale skáčem do vln, ve kterých se už dávno koupe i slunce. Soumrak, velmi sliné vlny a proudy... dohromady to nahání až hrůzu. Ale je to krásný okamžik. Usycháme na větru, sluníčko se už asi utopilo. Za tmy vaříme večeři pod hvězdami a trestáme lahvinku silného rosé. Může být těch hvězd vůbec více než je těstovin v našem talíři?

Ve vzduchu je cítit sůl, příboj, atmosféra. Proto je tu tolik lidí, chystá se totiž fiesta. Pravá venkovská zábava po Lanzarotsku. Slečny nejrůznějších postav a věků se vlní za čtyřmi chlapci v elasťácích, kteří se vlní kolem sedumdesátileté babičky, zpívající na playback nějaký vodvaz. Nás nejvíce pobavili tři dědci v sombreru a s kytarama. Říkali si Trio Zapatista. O půlnoci pak tlusťoch, co čepoval pivo, vyhlašuje miss Pardela 2011. Pak už jsme šli squotovat na střechu nějakého baráku. 

guapas

Ráno jsme posnídali zbytky jídel (našich) a vyrazili do národního parku Timanfaya. Bylo to dál než jsme mysleli a tak jsme si trochu šlápli, poe to málo co jelo, nezastavilo. Jestli to nebylo tím šutrem co měl Rodrigo neustále v ruce, že prý posiluje. Pak nás ale nabral pán v jeepu, řikal, že bydlí v Golfu, že nás tam viděl, že chová slípky a platí ho vláda (rozumněj je na sociálce). Taky prej před 3 týdnama bral nějakou stopařku, tmavovlasou Češku, Máju. Hodil nás na křižovatku a tam nás nabrali další. Po cestě byla ale brána, kde se platil vstup, tak jsme museli cálovat. Náš plán vkrást se někudy do parku na pankáča byl tentam. Nahoře nas nacpali do busu s milionem skopčáků a povozili mezi sopkama. Když jsme přijeli zpět, plnili se už další dva busy. Humus. 

Náš "vrchol"

V přírodním krbu, díře ze které šlo teplo matky Země, jsme si opekli párky a nahřáli bagetky. Pak nás Australani hodili o kus dál k silnici a od tama jsme, konečně na pankáče, pochodovali skrze lávové pole k nedalekému vrcholu. Horší jak chodit po ledovci. Tenké krusty vyvřelé lávy se neustále propadají, všechno je vražedně ostré. Paklenica hadra. V sandálích žádná sláva. Nikde nic neroste, nežije, neteče. A když si vzpomenu, že v téhle poušti má Rada na zádech ploutve a šnorchl, musím se smát. 

Pohled do chřtánu

Ostré pekélko končí, teď už se jen vyškrábat do kopce po hromadě antuky. Myslím, že tudy moc lidí nešlo. A je to dobrý pocit. Pohled do kráteru je strhující. Ačkoli Lanzarote je s Fuerteventurou nejstarší člen souostroví, tenhle kus krajiny má na svědomí nedávná erupce z 18. století, která přikryla vroucím pláštěm široké okolí včetně mnoha vesnic. Z něj pokračujeme na ještě vyšší hroudu drobného štěrku, tentokrát ale černého. Traverznem a sbíháme zase na silnici, chodidla solidně zmasírované. Pak ještě 7 km po asfaltu, trhaje rajčata a opuncie, pár stopů jedoucích jinam než jsme chtěli a za tmy kempujem kdesi. Ještě stihnem na benzině koupit rohlíky a čipsy. Celý den jsme krom párku nic nejedli.

metodika pořekonávání trhlin

Ráno nás nakopne super kafe a dortíček. Jídlo nekupujem, máme plný břuh a pak se jistě něco najde. Pokračujem dál na sever. Poláci nás berou až nejseverněji, na Mirador del Río. Pěkná vyhlídka ve stylu Césara Manriqueho. Chvilu pobudem a už zase zvedáme palec. 

Pěkně zkušeně - v úhlu 45 st. První auto bere. Cestou k nedaleké Cueva de los Verdes šoféra málem zapálí vajgl jeho ženy. Přežili jsme to a už se kocháme 8 km dlouhou jeskyní - výdutí v lávovém proudu. Některé její části se nacházejí až pod mořskou hladinou. Je to něco zcela odlišného od Krasu. Chybí krápníková výzdoba, stěny a stropy zdobí zaschlé cákance lávy. Trikem s třicetimetrovou propastí mě jeskyně pěkně dostává. O co jde vám říkat nebudu, ať máte překvápko. 

Poslední na programu je vystoupit na nejvyšší kopec ostrova v rámci cíle Seven Samic. Dnešní oříšek se jmenuje Corona a měří kol 511 m n.m. Je to - jak jinak - sopka, jejíž vyhřezlé vnitřnosti vytvořily nedalekou Cuevu de los Verdes. Jéé! Na úpatí hory narážíme na příjemnou vinici Bodega de Yé. Předstíráme zájem o produkty a místní chlapec nám ochotně nalévá vínečko, malvasíu, ale především likéry: z kaktusu, z opuncie, z hroznů. Lehce zlikérovaní krosíme jejich soukromé vinice, kde všude rostou opuncie. Za hodku jsme nahoře, fouká jako prase. Vůbec celý výlet je nám tady zima. Mám jen tričko a triko s dlouhým. Sejdeme i do kráteru, je to fajn pocit. Jako když Třetí princ zabloudil v Broumovkách bo kde. Pak pádíme dolů, celý vyhladovělí, zase jsme nic nejedli. Máme poslední polívku ze sáčku, kterou zas nedáváme, jelikož je potřeba stopovat. Zase máme periodu, čili nikdo nás nebere. Po ujití obligátních sedmi kilometrů nás bere starý pán a další slečna, strašná sympaťanda, nás dva ošuntělý squotery vysadí přímo u obchodňáku na kraji Arrecife. Ani se nám nechtělo vystupovat. 

Noc v přístavu u silnice a taxík s černochem ani nestojí za zmínku. Další den jíme na trajektu devět hodin zásoby, trestáme tři lahvinky rosé a konečně natahujem slacklajnu na horní palubě... Se soumrakem jsme doma. 

Pico Corona

Na trajektu

Choboti Marcos & Rodrigo