Es lo que hay

Je to tady, balim kufry a zítra jedu dom. Tam, kde je můj druhý domov.

Tohle si řeknu naštěstí až za měsíc. Naštěstí?! Až?!

Momentálně mám před sebou plnou sklenici tinta a v lednici je ještě pořád dost, ale ten pravý kanárský koktejl, tak toho už moc nezbývá. Cítíme to všichni. Některým dokonce už začíná probublávat brčko. Ale i tak jej dál hltáme plnými doušky jako nenasytní pijáci uprostřed rozjetého večírku, kterých bylo jen v tomhle bytě nepočítaně. Ani nejde jinak. Jeho chuť je tak neuvěřitelně návyková a vyvážená jak balancují tělo na slacklajně nad mořem.

V hlavě a po celém těle se rozlévá jeho opojný účinek. Je v něm všechno co si piják života může jen přát.

Je silný jako vlna, která tě semele v tunelu i s prkénkem. 

Je pálivý jako medůza omotaná kolem předloktí.

Je hřejivý jako slunce, které přijde po nočním pochodu na Teide.

Je ledový jako noční bivaky vysoko v horách.

Je mléčný jako moře mraků při cestě do tenerifských hor.

Je voňavý jako rozkvetlé mandloně.

Je sytý jako hlavní chod v San Maseu.

Je jednoduchý jako papasy nebo Radovy fóry.

Je aktivní jak Kurtův drink.

Je nekonečný jak pohled z Hierra na západ. 

Je úžasný jako Claudio.

Je sladký jako leche leche.

Je hořký jako dny v kalendáři.

Je k tobě přátelský jako Kanárci.

Je levný jako čtvrteční pivo ve 100 montaditos (30 centů za třetinku, hustý ne?)

Jeho účinek je rychlý jako šváb v koupelně. Radostí pak překypuješ jak čepice na našem koši.

Hlava je po něm dutá jako pozdní rána v kuchyni.

Brčko v něm zapíchlé je pružné jako Radkův loket.

Pije se tak snadno jako se tady žije.

A ve sklenici už zbývá málo...

Pero es lo que hay. La vida es ... tú lo sabes.

Je hřejivý jako slunce, které přijde po nočním pochodu na Teide.

Je sytý jako hlavní chod v San Maseu.

Balancují tělo na slacklajně nad mořem

Zprávy z konce světa

Stojí maják na konci světa
Na hranici věčného léta
Nikam dál už nevedou cesty
Je tam jenom moře - moře a hvězdy
Stojíc na okraji máš za zády svět
A vše co není prosté zdá se vzdálené.

Právě jsem se vrátil z konce světa a přináším pár úžasných zpráv. To místo se jmenuje Faro de Orchilla a je tam jen vítr, kámen, maják a bar. Dál už jenom moře - moře a hvězdy. Nevím, jak jste si takové místo představovali vy, já vám jen říkám jak to je. 

A tohle místo leží na ostrově El Hierro, který by sám o sobě mohl být koncem všeho. Vlastně než se Kryštůfek Kolumbus odvážil dál na západ od nejzápadnějšího ostrova na světě, El Hierro bylo koncem světa. Teď je to spíš prdel světa. A je to naprosto úžasný. Spolubydlící Robča se mě včera ptal jak se mi tam líbilo, já že naprosto unešenej, tak ho zajímalo co tam je a já na to že nic. Nejsou tam ani vysoké hory, ani velké fiesty, ani krásné pláže a ještě je to daleko. A právě díky tomu, tam nejsou turisté a další guirís.

Ostrov je malinkatý, nejmenší z Kamárů. Dal by se přejít pěšky za den - hřebenovka GR 131 napříč ostrovem má 37,5 km. Na severním pobřeží leží, se čtyřmi dvoulůžky, nejmenší hotel na světě Punta Grande. Hlavní město Valverde má 5 tisíc obyvatel, je to víc jak polovina obyvatel ostrova. Místní, většinou postarší lidé, jsou pomalí, vysedávají na lavičkách nebo hrají domino v báru pokud je zrovna nějaký otevřený. Pošta v jižním "turistickém" letovisku má otevřeno denně od 12.30 do 13.30. Přes poledne občas musíš čekat, až skončí siesta v jedné ze čtyř benzínek na ostrově. Duch místa je nádherný. 

Už samotný přílet letadlem napoví. Krátká runway končící v moři, řídící věž vypadající jak vesnický domek není vysoká, ale zato leží ve svahu mezi záhony. Batoh si můžeš skoro vzít z kufru letadla. Ještě ze stolku beru pěknou vizitku na bar Los Reyes ve Valverde. Vyšli jsme s Májou z letiště, že budeme stopovat Jardovým směrem a první nám zastavil dlouhovlasý blonďák, ale jel jinam. Jarda už ho znal. Pak na sto metrů vzdálené křižovatce samo zastaví malé autíčko a čeká až dojdem, aby nás svezlo do města přímo před bar Los Reyes. Čtenář by řekl náhoda, ale takhle to prostě na Kanárech chodí. Přání, i třeba nevyřčená, se plní. Setkáme se s Jaroušem, v baru dáme lečeleče a stařenka v džípu nás pak přiblíží na Manriqueho Mirador de la Peña. Jsme tu hodinu a už jsem z toho hotovej. Podél silnice kvete neuvěřitelné množství nejrůznější květeny. Je celkem chladno, mraky, slunce a na Miradoru definitivně mraky. Strhující výhledy na severní pobřeží ostrova si užijeme až o pár dnů později z protější strany.

J+M nad Miradorem de la Peña

Druhý den jsme zpět ve Valverde, je neděle a tady chcípl pes. Nebo jak to říct... v chcíplém psovi chcípl pes. Prej když tady v nedělu zemřeš, najdou tě nejdřív v pondělí. Já bych řekl, že spíš v pondělí za týden. Vostře sešupnem do Tamaduste na koupačku a kouknout na vlny které mlátí do pobřeží teprve pár miliónů let a tak je zatím všechno ostré a špičaté. Cestou od tama přemýšlíme, jak to mají s provozem na letiště a hned nás sveze operátor kotrolní věže, který nám to trochu osvětlí. Největší provoz je v neděli - 5 letadel. Na stopování máme úžasné štěstí, traduje se, že je to Mikyho nebo Májinou aurou. Miky tu není, tak už se ví jak to je. Na křižovatce jen přestoupíme z auta do auta a jsme zase ve Valverde. Mávnout auto přes severní pobřeží a vystupujeme na druhé straně ostrova. Suer pár nás hodí až tam kam sami nechtěli jet a tak Mája alespoň  pochválí Španělce její dobrou španělštinu. Tudy už nikdo nepojede a tak po svých vyrážíme pustým pobřežím na konec světa. Je to ale mnohem dál a výš než jsme mysleli. 

Stojí maják na konci světa
Na hranici věčného léta
Samota tam jedinou je daní
Svobody bez hranic - nebo vězení
Pro strážce majáku žijícího tam
Se srdcem podobným mořským hlubinám.

A pak se to stalo zase:

"Když nás lidi vozí tam kam sami nechtějí jet, tak támhle to zelený auto co sjíždí k ním v protisměru by to mohlo otočit a hodit nás k majáku, chacha". 

Přísný pán zastaví a diví se kam to jdem. A to nám jako někdo řekl, že je to tam hezký nebo proč tam jako jdeme? Že by to byl strážce majáku? Je to prý hrozně do kopce a ještě daleko, máme si dát bágly do kufru a nasednout! Pán je Bask, lodní inženýr na dvouleté dovolené, 22 let surfuje a chystá se na plavbu sám přes Atlanitk do Brazílie a Panamou do Polynésie. Jedeme autem dobrých dvacet minut do kopce. Nikdy bychom tam sami nedošli a to by byla velká škoda. Takhle můžeme při soumraku navštívit místo kudy v historii procházel bývalý nultý poledník (Meridiano 0) a zírat přes oceán do nekonečna kde ještě v XV. století nebylo nic. Pod sopkou u majáku zastihneme slunce, které z mraku přeběhne rychle do oceánu.

Stojí maják na konci světa
Na hranici věčného léta
Každý večer slunce tam chodí
Horkou hlavu mořem si chladí
A jeho stopy v písku mizí ve vlnách
Za kterými každý večer usíná.

Na Baskovu radu pokračujeme dál cestou, která končí v moři. Dříve tady lidé stavěli parníky a utíkali do Ameriky. Uprostřed ničeho tu molo, záchody, grilíky a přístřeší s palmovou střechou. Jen long drink s paraplíčkem chybí.

Nádherné ráno korunujeme koupačkou a ačkoliv bych tu zůstal do konce světa nebo minimálně života, pokračujeme dál. Vlastně ten den přejdeme půlku ostrova:) Míjíme pohodlné jeskyně (Cuevas de los Reyes nebo de la Virgen, to záleží), které dříve využívali či stále využívají pastýři - krásné místo nedaleko kostelíku. Od něj se každé čtyři roky koná pouť přes hory až do Valverde. Procesí lidí jdoucích po Camino de la Virgen vyhrává a tančí soustu kilometrů. My jsme šli po této cestě až pod nejvyšší horu. Na hřebenu byly husté mraky napité vodou, teplota kolem osmi stupňů. Na zapískání pastýře se z mlhy vyřítilo 150 ovcí. To byla zvonkohra! Když jsme sešli na silnici, bylo jasné, že tudy nikdy nic nepojede, a tak už tak nekonečná cesta se prodloužila o další nekonečno. Sešli jsme do nádherného píniového lesa a bylo po deváté večer, když se před našimi zničenými těly objevil automat na kafe a horkou čokoládu. A hned vedle grilíky a voda. No nevím, kdo znás dvou si tohle přál, ale zase se to splnilo. Stáli jsme uprostřed obrovského úplně prázdného kempu.

Zkamenělý jezevec v El Sabinal

Další den jsme z pínií sestoupili šíleným hangem až k moři do nejluxusnějšího hotelu na ostrově. Bylo potřeba stihnout loď a cesta k hotelu je slepá. Místo luxusního obědu v hotelové restauraci jsme si koupili pohledy a nechali zavolat tágo, který přijelo až z Valverde (protože jinde taxíky nemají). Šofér taksáma si na rovince cestou do přístavu zdřímnul (byla přece siesta) a v přístavu nám řekli, že onu úterní loďku zrušili a další jede v sobotu. Koupili jsme lístky u konkurence na zítra v poledne a tak získali ještě jeden den, který nám vlastně vyloženě chyběl.

Kravinec pahoehoe

Po večeři v El Pinaru

Bylo totiž potřeba zajet ještě na jih do Restingy na pivo. V Restinze - turistické středisko a centrum potánění - chcípl pes (jak jinak). Staříci hráli domino, turisti nikde, sem tam někdo otevřel lahváče na nerezovém baru. Nad čím se dá žasnout tak to je láva typu pahoehoe na pobřeží. To vám ale nevydrží dlouho a tak večer ještě na drzovku stopujeme na prázdné silnici zpátky do pínií. Brzo sedíme v káře, pusu ještě plnou rohlíku s hořčicí. Když navečer v obchodě v El Pinaru kupuju lahváče, rohlíky a párky na večeři, potkávám naši "kámošku" co nás dopoledne vezla sem. Do úžasného kempu je to jenom kousek a tak se sotva setmí a my se už ládujeme párkama z grilíku. V noci zase miliony hvězd a jako každou noc tady jde krásně vidět mléčná dráha. U nás se jen tak nevidí. Na Gran Canarii, natož v ČR. Ráno si přivstanem, protože tuhle loď už bychom měli stihnout. Do Valverde nás veze Američan z Texasu, co se na Hierro před deseti lety přimiloval. Když jsem se ho ptal jestli už zůstane, ten mladej borec z big city in Texas řekl že ano. A naprosto mu to věřím. Pravděpodobnost, že od tama odejde je tak 1: 100 000. Asi tak stejná jako přežít ránu vysokým napětím, kterou před rokem tenhle elektrikář ustál. Štěstný to člověk. Nejen že žije, ale žije na Hierru.

Není tam ani trestů ani zákonů
Smrt se zdá vzdálená - čas vyrván z kořenů
To místo může se stát vším co v sobě máš
Nebe - peklo - ráj

Sever ostrova

Jih ostrova

Chacho, que calufa!

Když vře voda v petkách, lezečky se roztékají a lidé umírají...

Po páteční úžasné exkurzi s úžasným profesorem Claudiem jsme jeli na víkend do Ayacaty.

Po měsíci a půl (tady ekvivalent tak jednoho týdne) jsme přibalili takový injekční stříkačky a oříšky na ocelovém lanku, nebo třeba otvírak Tibloc a že si dáme nějakou klasiku. To jsem totiž jel s Májou. Bus nás vyflusnul do vedra, který tady nikdo z nás nepamatuje. Přišla kalima a přinesla kromě písku saharský horký vzduch. To Sahariánci vyklepávají ty svý koberce. Cestu jsem měl vyhlédnutou, takovou krásnou, přes tři jeskyně a od půlky úžasnej kout až na vrchol. Jenže v poledne vedro, že by se dalo krájet a tak do čtyř zevlíme pod madloněm. Na otázku jesi vemem čelovku hraju kartu "Říkám ne" a už vidím jak slaňujeme někde v noci :) Cesta Imidauen na pilíř sousedící s El Frontónem vypadá sice lákavě, ale řada oddělaných plaket nýtů v první délce mě přesvědčí, abych si osvěžil slaňování ze smyčky z posledního (třetího) nýtu. Půl hodiny pryč a Mája si zatím na zemi užívá své první vícedélkové lezení :). Myslím, že Ayacatští mají trošku problém s přidáváním (nebo taky odděláváním) jištění z cest. V komunitě se o tom vedou celkem zajímavé diskuze.

Štand cesty Via Morten

No nic, naproti už nám nádherně peče do jiné cesty, která byla do teď ve stínu. Zkušeně jsme si ale počkali až bude ve výhni a pustili se do ní. Vía Morten. Pětečka, celkem lehké lezení. Uřezaných nýtů je asi tak stejně jako těch použitelných, ale až na tu estetiku je to celkem fajn, protože cesta sleduje zářezy a spáry odspoda až nahoru. Nejhezčí je předposlední a poslední délka, koutová spára a široká koutová spára. Oboje bez železa, jen stříkačky a oříšky. První délku jsme lezli zároveň se stínem, ale ten nám rychle utekl a na vršku vidím poslední slabé paprskyna Roque Nublo. Pak jen tma :) S šedesátkou lanem si tu při slaňování člověk užije srandy kopec. Už jsem tu jel dolů celkem třikrát, ale vždy alespoň s jednou sedmdesátkou. Vždycky nám chybí pár metrů k nějakému štandu a tak nahoře přesedáme v nýtu a dole slézám tři metry na zem. Pro Máju vyrábím o půl jedenácté perfektní prodloužení ze smyček a expresek na které mohu být jednině hrdý, ale nepočítal jsem s tím, že si  nebude chtít sednout do lana tři metry nad zemí, když teď na něm dvě hodiny slaňovala :) Asi nějaká logika.

Spodek cesty Orion

Brzký nástup horolezcova smrt a tak v nedělu nalézám hnedle do převisu někdy před polednem. Pared de los Fantasmas je úžasná stěna, né sice moc vysoká, ale pěkná a cesty taky vypadají dobře. Je orientovaná na západ, ale né zas tolik jam jsem si myslel a tak na prvním štandu se už pěkně pečeme ve výhni poledního ayacatského slunce. A že to má grády! Taky Orion, naše cesta, má celkem grády, přestože je pouze grádu V+. Leze se převážně spára. Plotna ve vrchnější části s pár očky nás zavede k poslednímu štandu a na vrchol nás dovede lehký kout a závěrečný traverz se skobou. Oteklé nohy pláčou každým krokem, oko naopak vyschlé horkem. Lepička lepí, taví se ke stěně jako když šlápnete na žvýkačku a odlepíte nohu. V barrancu na severní straně ostrova umírá důchodce a ten den ještě další. Na vršku jsme jako obvykle z nejhoršího vevnitř, jelikož musíme bez vody sestoupit důle, obejít stěnu a vrátit se pro batohy. To všechno bez vody a při bodu varu. Naštěstí míjíme bar v Candelilli, občerstvíme se na sekeru, necháme tam hromadu železa a jdem pro batohy. Pak zase zpátky do baru, na pořádný pívo, tentokrát už za prachy.

Mája v koutě před vrcholným traverzem

A nebyly by to Kanáry aby se nám nesplnilo něco o čem jsme den předtím mluvili, a tak potkáváme sympaťáka Fernandela, který nás vezl od Roque Nubla naším prvním stopem na ostrově. Před osmi měsíci...

Orion - Pared de los Fantasmas

Ayagaures

Jarouš v Escencia de Invierno, 7a

Na prvního máje jsme vzali cáru a vyjeli do Ayagaures, parádní bazaltové (jak jinak) oblasti severě od Maspalomas. Počasí bylo opačné - doma bylo vedro už od rána, ale na jihu bylo zataženo a chladno. Na lezení ideálka. Ale co by se někdo tady zabýval počasím. Krásně je furt, jde jen o to jestli si vzít tu mikinu nebo ji nechat doma.

Ayagaures je pás stěn táhnoucí se za dvěma přehradami stejného jména. Moc pěkné místo, málo lidí. My jsme tam byli úplně sami. Asi i proto, že obalst je to spíš těžší, 40 cest od 6b výš, hodně    7a - 7c. Charakter lezení je věru zajímavý. Kouty, spárky, lišty, takové police a hrany, technika. Všechno ostatní úplně hladké, takže se to nedá moc ojebat. Pro mě osobně jedna z nej oblastí na ostrově. 

Krásná El Pastún, 6b+

Del Tingo al Tango, 6b+

Dokola kolem

Jednou jsi dole jednou nahoře. A v barrancu to platí dvojnásob.

Byl to prostě boží den. Jeden z těch úžasných dnů, kterých tady na ostrovech je víc než kdekoliv jinde. Všechno do sebe zapadalo. Rada jel na jih autem za Šárkou a Chorchem a tak nás nabral s sebou. V Maspalomas pak Jari našel onu kolopůjčovnu "U Itala", čímž zachránil celý den. Týpek nám za slušný prachy půjčil pekelný stroje a už jsme frčeli. 

Barrancem k přehradám Ayagaures, přes hráz a pořádnou kameňačkou zafunět do kopce, zepár serpentyn a pak sjezdem a víceméně po vrstevnici přes tři parádní opuštěný barranca do Barranco de Fataga. Opět na asfalt. Božím asfaltem a nekonečným stoupáním tak akorát jsme vyfičeli do San Bartolomé de Tirajana. Nahodit tempo a jet. A furt. Nahoru nahoru nahoru. To jsme vždycky chtěl a záviděl těm sedřeným ksichtům, když jsem jel kolem autem. V San Bartolomé jsme buchtou a kolou doplnili cukry před závěrečným stoupáním, které jsme přece jen trošku nafoukli, což mohlo jenom mile překvapit. Máju jsme se snažili několikrát setřást, ale ta holka se nás držela zuby nehty. Někde na pětačtyřicátým kilometru už nebylo kam stoupat víc. Vyjeli jsme na Cruz Grande, kolem Pared de los Fantasmas se proplížili do Candelilli na pívo a pak se vrátili zas na odbočku k Presa Chira. Odtud už budem jenom "sjíždět", bude pohoda...

Vlevo Armstrong, vpravo Ulrich

Presa de Soria

Silnice k přehradě je opuštěná s fajn asfaltem a tak sjezd je chrochtačka. Dole u přehrady drobné bloudění zajídáme chanokovníkem a pak strašným hangem vyjíždíme do totální pustiny. I ze sloupů elektrickýho vedení byly sundaný dráty. Prašná cesta nás přivádí k, dejme tomu, nejzábavnějšímu úseku cesty. S kolem na zádech si vycházkovým tempem vykračujeme necestou v žáru odpoledního slunce. To je pohodička, co? Tři kilometry šutrama o šíleném sklonu až dolů k Presa de Soria - největší přehrada na ostrově. Bylo důležité udržet ve skupině onu pohodu a kupodivu to nebyl vůbec problém. To asi ty výhledy a panodramata. Na hrázi voláme Italovi, že do čtvrt hodiny to asi nestihneme, spíš tak za dvě hodky. Ital nemá problém, to je pohodička, co? A od teď už to bylo opravdu jenom z kopce. A jakýho! Asi tak 15ti kilometrovýho. Úžasné serpentiny, takto v podvečer bez aut, řezat zatáčky s větrem v upocených vlasech. Prostě boží! A dojezd na pobřeží? Pohodička. Poslední úsek zlatavým pobřežím podél modravého moře byl už za odměnu i tak trochu za trest. V osm hodin večer, po deseti hodinách na vejléétu jsme vrátili kolca, otevřel jsem lahvoně s Armstrongem a Ulrichem (protože žádná baba by tohle neujela:) a čekali jsme na Ráďu, až nás zase nabere cárou. To je pohodička, co?

Nekonečný sjezd ze Sorii

Naša etapa

La primavera canaria

Podría dar la impresión de que la primavera se fue con las flores del almendro, pero no es así.

Kapky v los Tilos de Moya

Poslední dubnový víkend se všichni někam zdejchli, z lezení nic nebylo a já měl v hlavě krásnej kus ostrova, kam jsem se chtěl vrátit po svých. Projížděli jsme tama s našima autem, bylo škaredě, zima, vítr, mlhy. Ještě v pátek na exkurzi bylo na horách "nevlídně" a v noci v Las Palmas úžasně pršelo jako nikdy předtím. Ale víkend, ten byl jako vymalovanej. Naopak, jak ještě v noci pršelo, ráno se zazelenalo. Protože jak se říká: komu neprší tomu se nezelení. 

Lesy nad Fontanales

 

Nad Pinos de Gáldar - severovýchod ostrova

GC 150 Pinos de Gáldar - Cruz de Tejeda

 A zelenalo se. Poprvé jsem viděl pořádnou louku, zelené kopce, trávu. A zpráva pro módní policii: v horách teď frčí zelená a hlavně žlutá. Fotky jsou z trasy Moya - Los Tilos de Moya - Fontanales - Pinos de Gáldar - Cruz de Tejeda - Tejeda - Roque Bentayga - Ayacata - San Mateo. 

Výlet začal nad Moyou, v barrancu se zbytky laurisilvy. Pak nad Fontanales byl rozcestník Artenara nebo kafe na Cruzu, takže jsem zahnul na kafe do Cruzu pozdravit známou za barem. Přes blicí vyhlídku na Pinos de Gáldar vede nádherná cesta po hřebínku až na samý okraj kaldery de Tejeda. Seběhnout honem na Cruz na kafe. Dnešní kafe bylo pívo a tortilla. Nejenže jsem pozdravil naši "kámošku", ale seznámil jsem se aji s šéfovou, která mi dala flašku vody a nocleh zadarmo! Úžasné. V přemlouvání ať zůstanu se připojil snad celý personál, ale nakonec jsem vzal jen tu lahev vody s tím, že nocleh furt platí. Povznesený laskavostí těch lidí jsem seběhl do Tejedy, nakoupil pivo na večer a mazal na Roque Bentayga. Při západu slunce jsem povečeřel mandle a pivko a v noci na starém sídle Guančů pozoroval úúžasnou hvězdnou oblohu, až mně bylo líto spát...

Okraj Caldery de Tejeda. Tón udává Retama amarilla, která teď kvete všude. Dole Tejeda, nahoře Roque Nudlo, vpravo Bentayga.

Turistova večeře

Turistova snídaně

Ráno nenápadně přišlo slunce a když začalo pořádně pálit, byl jsem už ve stínu Aserradoru - obrovské mohutné stěny nad Timagadou. Hledal jsem nástupy pár cest, co by stálo za to si vylézt a pak zleva korytem po cestě známé jako Camino de Bentejui jsem se dostal na další mé oblíbené místo: platíčko, spíš takové údolíčko pod Roque Nublem. Je to tam opuštěné a krásné. Všude jen žlutá retama a bílé cirry na pozadí teidecí modré. Je to vlastně taková zkratka, kterou se dostanete na silnici před Ayacatu. Ve stěnách Libreríe jsem si ze zvědavosti střihnul velmi diskutovanou ferratu a můžu říct, že je to pěkná blbost. Nahoru to trvá 23 minut a to musíte vyloženě lézt. Nejtěžší bylo neustále šroubovat ty odsedky. Celé mi to zabralo asi hodinku i s procházkou nahoře v lese a přečtením smsek na nástupu. Škoda skály i železa. Pero es lo que hay. Alespoň jsem se krásně schladil ve žlabu mezi dvěma pilířema. Z Ayacaty mě pak nabrali sympatičtí staříci v malinkém Renaultku a povídali jsme až do Las Camaretas, kam sjeli navštívit rodinu. Moc příjemné. Odtud už je to jen kousek krásnou cestou do San Matea. Na kopečkách nad Mateem jsem měl pocit jako bych scházel někde z Beskyd na pívo a párek.

Plató pod Roque Nublem

Závěr barranca vesničky Las Camaretas

Nad San Mateem