sobota 30. března 2013

Babička Anaga a matička Teide


Prastaré pohoří Anaga na severovýchodě Tenerife je jedním z míst, kde jsem ještě nebyl a chtěl se tam podívat. Je to jedna z geologicky nejstarších částí ostrova, starobylý věčně zelený prales pokrývající horské hřebeny a údolí. Zapadlé vesničky a osady, které leží vysoko v horách jsou opravdu jako na konci světa. Někteří zde žijící lidé nemají ani elektřinu, zato klid a mír musejí mít neuvěřitelný!
Puente del Canal Viejo
My jsme prozkoumali pouze zlomek tohoto kraje a moc rád se sem někdy vrátím prozkoumat východnější část hor až po Punta de Anaga. Po lezení v Tabares jsme vyjeli busem na Cruz del Carmen, časté to východisko na tůry. Je zde pěkné moderní informační centrum se stálou expozicí. Silnice se táhne dál přes hlavní hřeben. My po ní jdeme jen kousek, na Pico de Inglés (kol 1000 m n.m.). Zde se napojíme na cestu, která se vine po horském hřbetu a dále pak údolím Barranco Seco klesá až k moři.




Moc příjemná cesta, ve stínu zeleného lesa nebo čehokoli zeleného, protože zelené je zde úplně všechno. Hory tvoří táhlou překážku větrům vanoucím ze severovýchodu, a tak na hřebenech těchto hor rychle vysráží voda a téměř vždy je zde zataženo, vlhko nebo přímo prší. My jsme ale měli veliké štěstí a byl nádherný zelenomodrý den.

Než se cesta stočila do barranca, zavedla nás k nádherné osadě. Pár baráčků, které dnes již slouží jen jako víkendové domy, ke kterým ale autem stále nedojedete. Dříve zde žili lidé. Museli být co nejvíce soběstační, protože domky jsou naprosto odříznuté. Když měla domácí zvířata problémy, musel sedlák vyrazit ještě za tmy, aby se dostal pěšky do Laguny, nejbližšího města. Od tama se vracel autem s veterinářem. Zaparkovali někde u Cruz del Carmen a vydali se společně pěšky do sedlákova domu. Když měl veterinář štěstí, dostal se ještě toho dne pozdě večer domů, jindy však musel přespat v sedlákově domě a vydat se zpět až druhý den. Život zde byl a stále je dost náročný. Některé končiny Anagy jsou ty nejodlehlejší na ostrově. Ale věřím, že těm lidem to za to stojí.
Casas de la Fortaleza


Odpoledne jsem se dostali dolů na pobřeží. Ten den bylo opravdu horko a my jsme zapadli do prvního báru na rohu. Sotva jsme vyšli, jel autobus do města k výpadovce na Teide. Sotva jsme došli na výpadovku, zastavila nám holka v džípu a hodila nás za Esperanzu, na místo, kde jsem loni spal. Byl ale ještě čas, a tak jsme během deseti minut stopli dva Slovince co jeli až na Teide, kam jsme dorazili akorát na západ slunce. V nóbl hotelu Parador Nacional jsme si poručili každý po jedné kávičce a šli povečeřet do oblíbené jeskyně ve skalách. A po večeři jsme si ustlali v nejúžasnějším bivaku na celým tom krásným světě. Zhaslo se světlo, na stropě se objevila spousta hvězd a náš spánek ve stříbrném měsíčním světle hlídala matička Teide...



Spáry v Tabares

Do you wanna jam? Hand jam?!

Tahle oblast je trošku jiná než ostatní. Jednak je na Tenerife :) a druhak se jedná především o klasické spárové a koutové lezení. Takové sportovky po vlastním jištění. Docela fajn trénink. V plotnách a hranách mezi spárami vedou i sportovně odjištěné cesty, kvůli kterým se sem ale nejezdí. Ale je to fajn zpestření, jako například Cascarillas de Mantequilla, plotnovité a těžké 6a :)


Ataud Vacante 6a+, Enfrente (zdroj: net)
Oblast Tabares se nachází ve Valle Jiménez, tak se nenechte zmást. Ono se stačí podívat jen do průvodce. Je to co by friendem dohodil ze Santa Cruzu, což je na jednu stranu velmi příjemné, na druhou stranu si však skály zachovávají svůj urbanistický styl. Hezkou vesnici aby člověk pohledal.

Je tu přes 100 cest v pěti sektorech. My navštívili pouze sektor Macrocalma, který je však zároveń největší. Navíc je k němu pohodlný přístup. K cestám v sektoru Enfrente nebo La Curva je potřeba slaňovat zpoza baráků. Sektor Tubería je krátký, ale hezky kolmý. Cesty mají do pětadvaceti metrů výšky a převládající stupeň je 6a - 6c, což bohatě stačí, když si všechna hejblátka zakládáte sami.
Nejlepším se zdá býti právě sektor Enfrente, který kloubí vertikálnost sektorku Tubería s délkou cest v sektoru Macrocalma. K tomu o stupínek těžší cesty, spousta morálu a je ( v Enfrente) vymalováno.


Macrocalma, 6a


Levá část sektoru Macrocalma

Valle Jiménez



úterý 19. března 2013

Do Pínie

Sdílená radost dvojnásobná radost, ale sdílené neštěstí poloviční neštěstí

hdr
Neděle práce, sobota volno, tak co s polovičním víkendem?
Bez auta na den všude daleko, naštěstí Alex jede za Janocem do Ayacaty vylézt si nějakou klasiku, tak jedeme s ním. Alexis Santana je z generace lezců, která v devadesátých letech vystřídala slavnou generaci Juana Aguilara a spol. V osmnácti dvaceti letech se proháněli ve stěnách Ayacaty a klasické lezení se jich drží dodnes. Alex je studnice informací a tak jsem je cestou do hor nabíral plnými vědry. Tím spíš, když neexistuje pořádný tištěný průvodce na Ayacatu. Taky mně třeba nikdy nedošlo, že bar Casa Melo je zkratkou pro jméno Carmelo. Společně s tímto pánem, který před několika lety zemřel, odešel i ten pravý bar Casa Melo, tolik nakloněný lezcům. 

první délka, netušili jsme, že tahle byla ta hezká :)

Ale vzhůru do cesty. O "El Pino" jsem slyšel celkem dost, hlavně samou chválu, obrovská klasika klasik. První délka plotna s nýtama a dál už lezení po vlastním, sem tam něco. Schéma cesty hovořilo trochu jinak. Spousta teček v plotnách s popiskem A0. Z toho jsem si vzal, že to přelezu volně a ještě si u toho pocvakám pár nýtů...

První délka plotna s nýtama. A0 je tak za VI-VII, ale příliž pohodlně se v tom necítím. To asi to horko. Traverz na hraně pádu nakonec ustojím, ale jen proto, že jsem dlouhý jak písnička. Tohle se Máji líbit nebude. A nelíbilo. Stejně ta se jí nelíbilo, když nějak dlouho nalézám do převislého kouta druhé délky. To bude asi ten batoh. Zbytek délky už je v pohodě. Dostáváme se do obrovské jeskyně. Dlouhý odlez daleko a za hranu mě přivede na polici pod těžší stěnku. Vpravo je nýt, tak si ho cvakám a tím jsem si za sebe cvaknul snad vagón, který teď vláčím za sebou. Tolik mi táhne lano. S vagónem v zádech se dostávám do rozpadající se plotny s kupou nýtů. Něco zkouším, ale nakonec se za ně vytáhnu do schůdnějšího terénu a dovleču se za další hranu na štand. Samozřejmě zrovna v momentě, kdy jsem to vzdal a sahám po nýtech, se vlevo objeví Alex s Janocem a všechno sledují :) Nakonec se zádná hanba nekonala, naopak se Alex divil, co jsem to tam vyváděl s tím volným lezením, že se to leze normálně po nýtech. Hm, jiný kraj... Nám se to teda ale vůbec nepáčilo. 

El Pino

Další délka k obrovské pínii (odtud El Pino) byla na spravení chuti. Čistá spára, černá pevná skála. V jeskyni "U pínie" jsme dali sváču a posilnili se tak před poslední délkou. Ta spočívala opět v množství starých nyplů, po kterých se můžete buď sápat, nebo lézt volně. Já jsem se snažil o to druhé, ale v jednom místě jsem se stejně podvedl. Navíc v téhle délce mi chyběla tak polovina expresek co jsem měl s sebou. Deset metrů pod vrškem jsem musel ještě zaštandovat v hodinách a starém nýtku, protože jsem za sebou měl opět nejen vagon, ale snad celej vlak. Poslední metry už byly krásné a lehké.



z poslední délky
 Na celé cestě se mně nejvíc líbil vršek, kde za amfiteátrem dalších skal ční Roque Nublo. Sestup je pěšky skrze Barranco Laurel. Taky hezké místo.  
Dole nás čekala dvě zpestření. Jednak jsme poprvé potkali Juana Carlose Arochu - pro nás kontroverzní mýtickou postavu současného lezení na ostrově a druhak nám vybrali auto u silnice. Janoc chudák přišel o posledních padesát "vočí" co měl. 
Ale ten Arocha, to je na pohled sympaťák. Nicméně asi dosti svéráz. 


Nezvyklý pohled na sektor Frontón

Barranco Laurel


Endemit v endemitu: Maja canariensis mezi tajinaste


J.C. Arocha: "Tak hele, panáčku, jestli si myslíš, že tyhle stěny jsou tvoje, tak seš teda pěkně mimo! Jasný!!?"



Costa Ayala

Isleta, Las Palmas, Costa Ayala

Tahle malá lezecká oblast na severu ostrova, coby kamenem dohodil z Las Palmas, byla tou vůbec první, co jsem zde navštívil. Tenkrát v září 2011 (?!!) jsem tam jel se spolubydlou Robertem. Vystoupili jsme na špatné zastávce, šli pár kilometrů po pobřeží až jsme to konečně našli. Dojem to na mě moc neudělalo, ale snad ty cesty vedoucí z moře budou lepší než ona osmimetrová plotna za pět, která je dostupná pěšky a nemusí se k ní slaňovat dolů k moři. Jenže Roberto se při pohledu dolů na rozbouřené moře zalekl, navíc nikdy neslaňoval a vlastně ani nelezl, a tak jsme vylezli pouze onu pětku ve které jsem spadl po cvaknutí první expresky a jeli jsme domů na pláž. 


Pár dnů zpátky jsme se tam vydali znova. Na severu moc možností stejně není. A vzhledek k poslední zkušenosti bylo jasné, že to bude zase něco nového. Teda pokud se nebudeme bát slanit dolů :) A nebáli jsme se. Lezecký den to byl krátký, ale vytřískali jsme z toho alespoň nějaké fotky. 

Maldito Principiante de Mierda, vděčná čtverečka

Podle průvodce je tady sedmnáct cest, ale v reálu jich je o něco více. Pravda, nejsou popsané, jelikož už dávno upadly do zapomnění. Staré zrezlé nýty nahradily ty ještě starší uhnilé nýty. Těch pár populárnějších cest se pyšní lepenými borháky, což je zde to nejlepší. Moře, sůl a vítr žerou nýty "zaživa". Na výběr je stupnice V - 6b, 6c už vypadaní značně obtížně a 7a od pohledu nechápu. Potenciál by mohl být v čistých liniích spár a puklin, které by se daly lézt po vlastním jištění. Některé zapomenuté cesty neuvedené v průvodci vypadají od slaňáku (pokud nějaký je) docela zajímavě. Vždycky ale platí, že je potřeba slanit dolů k nástupu nebo přímo na spodní štand nad mořem. 

Takhle nějak to vypadá

Na výlezu z hákovačky A2


 

neděle 17. března 2013

Agua, Agüitáá


Resaca de borrasca y Barranco Hondo

(hdr)

Začátkem minulého týdne doznívala borrasca, tlaková níže, která k nám dorazila z jihozápadu. To znamená, že na pár dní se úplně obrátí vzorec obvyklého počasí, začne foukat od jihu a ze západu, hustá mračna nacucaná vodou dorazí na ostrovy a zatímco v Las Palmas je třeba slunečno, tak na jihu je hotové peklo. Západnější ostrovy byly zalité vodou, v jízdním řádu často jezdily povodně a sesuvy. Gomera a La Palma - samá voda. Tenerifské Teide bylo "zasypáno" sněhem, na který jsme loni marně čekali. Na Gran Canarii se objevily vodopády a věčně suchá řečistě byla plná vody. V kopcích nad Fatagou jsem viděl dvacetimetrové kaskády a dole v mokrých skalách nebyl nikdo kromě dvou vodopádů.



Během dvou tří dnů se všechna voda z mraků vyprší, borrasca odejde a zůstane jen svěží vzduch, zelený ostrov, pár rozbitých silnic a spousta tekoucí vody, která se snaží dostat z nejvyšších kopců dolů k moři.
Jednou z možných cest, jak se dostat dolů na pobřeží, je pro tuto tekoucí vodu Barranco Hondo. 



V rámci další pracovní pochůzky z Májiny práce jsme šli ještě s Juliem této vodě naproti. Barranco Hondo je poměrně nenápadné. Začíná smeťákem a lomem na štěrk, ale postupně se zužuje a zužuje, až jedinou cestou k závěrečnému vodopádu zůstane poskakování po kamenech a brodění tůněk. Člověk si na to poměrně snadno zvykne, zvlášť v horkém zimním dni. Ale je to věc naprosto nevídaná a my jsme z ní byli patřičně nadšení! Je to v podstatě první pořádná voda (snad i řeka?!, ale to je asi příliš smělé), kterou jsem za dvanáct měsíců na Gran Canarii viděl. Nádherně modrá svěží voda přepadává přes balvany, aby si odpočala v nevelkých tůních a pak zase pokračovala dál přes valouny a zákruty do dalších tůněk. Dva z těchto bazénků jsme sami vyzkoušeli a byla to teda bomba (šipka ne, zase tak hluboké nejsou). 
Za celý den jsme potkali jen jednoho týpka, snad ani nepřekvapí, že to byl Antonio, jeden z dvojice, co nás vezla stopem z hor v září kdysi dávno, když jsme poprvé viděli kanárské hory, Roque Nublo a v Hajpru prodávali ještě tinto
Bomba! (hdr)


pátek 1. března 2013

El Cenobio




Pamatujete si ještě tuhle fotku? To jsem tenkrát jel do Cenobia, malé lezecké oblasti na severu poblíž města. Tehdá jsem k tomu napsal, že už nikdy více. Svého slova jsem nedostál, ale určitě jsem neprohloupil. Teď, když už jsem znal přístup, došel jsem ke skalám odpočatý, nenaštvaný, nesedřený a taky né sám. Takže jsem se vklidu mohl věnovat lezení. 
Dvacet cest, dvě třetiny za 7b a víc. Tak jsem si vylezl to málo co zbývá a jestli tam ještě pojedu tak na krátký půlden. Lákadla tam ale jsou:
- skoro vždy je tam příjemně až chladno
- cesty jsou nezvykle dlouhé 
- skála není tak špatná jak vypadá a některé směry jsou dost zajímavé. 

Plotny jsou holé, ale tření není špatné (no jak kde). Často se zabere za nějakou spárku, puklinku, oblinku. Mohlo by být zajímavé vyzkoušet některé cesty po vlastním jištění.
Joo, není to špatné a atleti si zde zalezou opravdu dobře. Hlavně v létě, když se jinde skoro nedá. 
Zalezl si zde i čtyřiašedesátiletý Angličan Tom Rogers se svou paní. 


Adargoma 6c

My Friend 6b+

My Friend Janoc 6b+



Línea Mocosa 6a (svetřík maskovací vzor "El Cenobio")