Do Pínie

Sdílená radost dvojnásobná radost, ale sdílené neštěstí poloviční neštěstí

hdr

Neděle práce, sobota volno, tak co s polovičním víkendem?

Bez auta na den všude daleko, naštěstí Alex jede za Janocem do Ayacaty vylézt si nějakou klasiku, tak jedeme s ním. Alexis Santana je z generace lezců, která v devadesátých letech vystřídala slavnou generaci Juana Aguilara a spol. V osmnácti dvaceti letech se proháněli ve stěnách Ayacaty a klasické lezení se jich drží dodnes. Alex je studnice informací a tak jsem je cestou do hor nabíral plnými vědry. Tím spíš, když neexistuje pořádný tištěný průvodce na Ayacatu. Taky mně třeba nikdy nedošlo, že bar Casa Melo je zkratkou pro jméno Carmelo. Společně s tímto pánem, který před několika lety zemřel, odešel i ten pravý bar Casa Melo, tolik nakloněný lezcům. 

první délka, netušili jsme, že tahle byla ta hezká :)

Ale vzhůru do cesty. O "El Pino" jsem slyšel celkem dost, hlavně samou chválu, obrovská klasika klasik. První délka plotna s nýtama a dál už lezení po vlastním, sem tam něco. Schéma cesty hovořilo trochu jinak. Spousta teček v plotnách s popiskem A0. Z toho jsem si vzal, že to přelezu volně a ještě si u toho pocvakám pár nýtů...

První délka plotna s nýtama. A0 je tak za VI-VII, ale příliž pohodlně se v tom necítím. To asi to horko. Traverz na hraně pádu nakonec ustojím, ale jen proto, že jsem dlouhý jak písnička. Tohle se Máji líbit nebude. A nelíbilo. Stejně ta se jí nelíbilo, když nějak dlouho nalézám do převislého kouta druhé délky. To bude asi ten batoh. Zbytek délky už je v pohodě. Dostáváme se do obrovské jeskyně. Dlouhý odlez daleko a za hranu mě přivede na polici pod těžší stěnku. Vpravo je nýt, tak si ho cvakám a tím jsem si za sebe cvaknul snad vagón, který teď vláčím za sebou. Tolik mi táhne lano. S vagónem v zádech se dostávám do rozpadající se plotny s kupou nýtů. Něco zkouším, ale nakonec se za ně vytáhnu do schůdnějšího terénu a dovleču se za další hranu na štand. Samozřejmě zrovna v momentě, kdy jsem to vzdal a sahám po nýtech, se vlevo objeví Alex s Janocem a všechno sledují :) Nakonec se zádná hanba nekonala, naopak se Alex divil, co jsem to tam vyváděl s tím volným lezením, že se to leze normálně po nýtech. Hm, jiný kraj... Nám se to teda ale vůbec nepáčilo. 

El Pino

Další délka k obrovské pínii (odtud El Pino) byla na spravení chuti. Čistá spára, černá pevná skála. V jeskyni "U pínie" jsme dali sváču a posilnili se tak před poslední délkou. Ta spočívala opět v množství starých nyplů, po kterých se můžete buď sápat, nebo lézt volně. Já jsem se snažil o to druhé, ale v jednom místě jsem se stejně podvedl. Navíc v téhle délce mi chyběla tak polovina expresek co jsem měl s sebou. Deset metrů pod vrškem jsem musel ještě zaštandovat v hodinách a starém nýtku, protože jsem za sebou měl opět nejen vagon, ale snad celej vlak. Poslední metry už byly krásné a lehké.

z poslední délky

 Na celé cestě se mně nejvíc líbil vršek, kde za amfiteátrem dalších skal ční Roque Nublo. Sestup je pěšky skrze Barranco Laurel. Taky hezké místo.  

Dole nás čekala dvě zpestření. Jednak jsme poprvé potkali Juana Carlose Arochu - pro nás kontroverzní mýtickou postavu současného lezení na ostrově a druhak nám vybrali auto u silnice. Janoc chudák přišel o posledních padesát "vočí" co měl. 

Ale ten Arocha, to je na pohled sympaťák. Nicméně asi dosti svéráz. 

Nezvyklý pohled na sektor Frontón

Barranco Laurel

Endemit v endemitu: Maja canariensis mezi tajinaste

J.C. Arocha: "Tak hele, panáčku, jestli si myslíš, že tyhle stěny jsou tvoje, tak seš teda pěkně mimo! Jasný!!?"