Peñón Grande

Tejeda - Roque Nublo - Ayacata

Veliká klasika. Tyhle tři slova jsou kanárské hory. Tyhle tři slova jsme spojili v parádní předposlední víkend (Claudio má pravdu, poslední se neříká, nikdy nevíš). A pokud bych měl dodat i nějaká čísla, tak je to 303 a 305. Raním busem 303 s přestupem v San Mateu na 305. Takhle ráno sedí v buse jen ti skalní. My, stařičký pan Marcos a švagrová od Luise. Luis má přes devadesát, má barák nahoře, v tom baráku bydlí ještě jedna paní, která si vzala policajta, vlastně možná někoho od Guardía Civil spíš. A Luisovi se daří moc dobře, je "zdravý jako jablíčko". Je příjemné poslouchat tyhle tlachy kanárských staříků, protože pokud jim rozumíte, vaše španělština je už opravdu solidní! Šofér, určitě příbuzný někoho v buse, má asi zavedený klakson dovnitř, takže každé zatroubení v zatáčce vás zvedá ze sedačky. Joo tyhlety výlety do hor. V zatáčce pod Cruz de Tejeda bus staví v báru. Šofér, stařík Marcos i švagrová Luise se odeberou na kafíčko. Bereme to ještě přes vésku La Culata (podle jízdního řádu), kde pošťák za volantem našeho autobusu občas zastaví, aby roznesl noviny do dvou baráčků. Na konci vesničky se pak otočí a jede zase zpátky a dál do Tejedy. 

Už po svých s batohem na zádech vycházíme z Tejedy a u silnice pajtlujeme níspero. A hele, přímo pod námi je paní. Oujéé. Cojelo! Cojelo todo! Vemte si! Jen si dejte! Kolem jede mamka Yéčka s malým Yairem v otřískaném miniautíčku. Jedou do lesa sbírat jídlo. Asi taky na pajtl :) Cestička se vine líně vzůru a my po ní líně šlapeme. Je teplo, vlastně docela pecen. Přes Culatu jdeme dál, až pod Roque Nublo. Z téhle strany jsme ještě nikdy nešli, tady jsme nikdy nebyli. Mám rád taková místa. Peñón Grande vypadá z téhle perspektivy zase úplně jinak. Ze severu jsem ho takhle ještě neviděl. Po cestě nepotkáváme vůbec nikoho. Přitom jsme takový kousek od místa, kde je snad pořád nekonečno lidí a parkoviště je přeplněné auty z půjčoven. Ale aby někdo z Nubla sešel těch pár kiláků dolů z kopce do Culaty, to žádnou německoanglickoskandinávskou hlavu nenapadne. Tím lépe pro nás. Na oběd si skočíme na okraj skalního útesu pod Roque Nublem. Servírují čaj a kuskus s vepřovým a sálátem. Přejídáme se výhledy na Tejedu a její calderu. Řídké pínie vystřídá měsíční krajina pod Nublem. První místo kde jsme byli, když jsme poprvé přijeli a poslední místo když jsme v červnu odjížděli. A přece to dneska bylo zase jiné. 

 

Scházíme na opačnou stranu a než se dostaneme na silnici do Ayacaty, dáme osvěžující koupačku v malinkaté přehradě Presa del Aserrador. V Ayacatě před večeří vylezeme dvě cesty a v mandloních pod Candelillou usínáme. Komáři mění romantickou noc na peklo, kdy se smažíme ve vlastním potu zabalení ve spacáku. 

Ráno jsme hotoví, místo stěny Los Fantasmas vylezeme pár cest v Candelilli. Byl jsem zde poprvé, ale je potřeba říct, že je to jedno z nej míst na Gran Canarii. Charakter naprosto odlišný od zbytku Ayacaty. Kompaktní cesty po dírách, lištách, všechno drží. Skrytý klenot. Cest zde ale není mnoho a žádná není lehká. O popularitě svědčí i to, že o víkendu se zde mohou stát i fronty. Dalším velkým plusem je to, že zde je až do pozějšího odpoledne stín, což je velice příjemné.

Balíme to dřív, ještě se musíme stavit v Casa Falcón dát stařičkému číšníkovi českou músicu. Cestou ze skal na stopa se ještě stavujeme u Sáry - stará paní, která má v Ayacatě koloniál. Prodává vodu, pivo, ruma a má dokonce i Lirii, naše oblíbené víno. Nedokážu si představit, že si u ní nějaký německoanglickoskandinávský turista cokoli kupuje a s místňákama se prý nebaví. Ale žije a otevřeno má pořád. Chtěli jsme zajít jen na skok, ale najednou stojím na židli a věším jí prádelní šňůru.


Z Ayacaty nás berou Holanďani na parkovisko pod Nudlem a od tama za krátko odjíždíme s parádním Norským Casanovou. Je mu sedmdesát, bere tři litry důchod, koupil si apartmán na jihu a neví c s penězma. Vykládá nám svůj životní příběh a my se bavíme.

Bavíme se aji v Casa Falcón, kde dojímáme starého Manola i mladého pingla, který vytahuje dvacetileté fotky z lyžovačky ve Špindlu . Pokouší se s námi hovořit i Manolův starší brácha (tomu musí být tak 90). Tropicala s talířkem cizrny a masa konzumujeme na účet podniku a do toho posloucháme české lidovky, které se začaly linout lokálem. Naši zarámovanou fotku z loňska sice sundal společně se všema ostatníma, ale mají ji pečlivě uschovanou. 

Už se těším na příště...

Fanequing calima!

Artenara - Risco de Faneque

"Dnes máme velmi horký pátek, na Gomeře očekáváme až 37 stupňů, podobně pak na Tenerife, Gran Canarii a dalších ostrovech. Vláda vyhlásila žlutý stupeň výstrahy a občanům radí, ať zůstanou raději doma, příliš nevycházejí, hlavně hodně pít a sporý oděv". 

To se na nás valí z rádia, když sedíme v autě hodného pána, který nám zastavil na půli cesty do hor. V báglu softshellku a dva litry vody, času proklatě málo a před sebou dlouhou štreku opuštěnou silnicí na Tamadabu. A od tama teprve samotný výlet na útes Faneque. 

"...Na sobotu očekáváme vyhlášení oranžového stupně..." Paráda. Na sobotu máme namyšlené lezení na jihu v Ayagaures, kde je v poledních hodinách vedro jak v pekle i bez kalimy. No výborný. Vrací se mi vzpomínka na loňskou kalimu, kterou jsem si vychutnával (která si vychutnávala mě) kdesi v barrancu de Gadayeque. Když toho času je tak málo...

Pan číšník, pracující v jeskyni, nás vyhodí v Artenaře. Hned si to míříme do další jeskyně, do informačního centra, kde pracuje jinej super pán, který nám česky oznamuje, že je Krakonoš a dává nám hrsti jahod, po kterých to tam všechno voní. Ujdeme pár kiláků notoricky známou monotónní silnicí a teprve pak nás naberou dva měřiči radonu. Vyhodí nás na začátku rally "Tamadaba - kruháč"a my si to šlapem zase tou silnicí. Je něco před dvanáctou polední a za čtyři hodiny nám z Artenary jede poslední bus dolů. Ale nejdřív je potřeba dostat se na místní konec světa - Risco de Faneque. 

 Je to skalní útes čnějící do kilometrové výšky nad oceánem, který omývá úpatí tohoto útesu. Jeden z největších útesů v Evropě. Zatím je tu akorát největší horko v Evropě. Na rozcestí vidím jasnou cestu rovně, Mája vlevo. Jdeme vlevo. Za chvilu se vracíme, cesta moc klesá. Jdeme onou jasnou cestou, ale dostaneme se jen na první skalisko. Výhledy sice dechberoucí, ale hold Faneque je ještě kousek. Vracíme se na rozcestí. Bereme zase onu levou cestu. Dostaneme se po ní ještě o kus dál (a níž!!) než předtím, abychom se v zápětí zase vrátili. Asi je to tím horkem nebo co. Provozní teplota je opravdu někde jinde než na pětatřiceti Celsiích. Konečně najdeme správnou cestu, na jejímž konci je nýt s mailonkou. Oujééé. Ale to Faneque je furt před námi! Už dávno nejde o to, vidět co je na protější skále a kochat se okolím. Hlava jen ví, že je potřeba se dostat na protější skálu! Dvacet metrů pod námi vidím natažené lano vedoucí do štrbiny kam potřebujeme - Paso de la Piedra. Trocha smýkání, něco focení, chůze "na raka" a jsme v sedle. Dopíjíme petku, však Mája má ještě půlku Nalginky. K vrcholu je to ještě podezřele daleko. Na okolní trnité keře zavěšujeme cestou kusy masa z lýtek, to proto, abychom našli cestu zpátky.

Na "konci světa" místo výhledů hledáme úkryt ve stínu. V jeskyňce dopíjíme dvěma doušky "půlku" Nalgine lahve a na rohlík s humusem (ta pomazánka) fakt chuť není. To tak spíš melounek, jablíčko, hrozno, to by nebylo? Nebylo! Vlastně ani ta voda by nebyla. Ta je až v kempu na Tamadabě o dvě hodinky později. Úbývá nám míst, kam chodívala pro vodu... Pránista by vodu z kohoutku pozoroval jak teče, ale my ji pijeme, jíme, dýcháme. Voda si na to vzpomíná, voda je krásná,...

 
Sic máme vodu, na šest kiláků po silnici už není energie. Je kolem páté odpoledne, a jak z bohaté zkušenosti vyplývá, po páté už automobily do Palmásku moc nejezdí. Tohle je ale to co my umíme, v čem jsme nejlepší. Na prázdné silnici nás nabere Anglán, kterej je sice úplně nahej a má sklopený sedadla, ale po drobných úpravách (těch sedadel) se tam pěkně vejdeme a vyskakujeme až v Artenaře. Tam, lační po ledňáku, cestou do krámu mávnem na auto. Co kdyby náhodou, když už tudy jede. Parádní týpek nám zastavuje a v rytmu salsy nás sváží dolů do Moyi.

A tak díky vám, číšníku, Krakonoši, lovče s kozím pytlem na zádech, nahatý sire a salsa-inženýre za tehnle výlet. Fakt d-ě-k-u-j-u!!

Alamo Galayo

Když se jde na Roque Nublo, jde se jihovýchodní hranou, kde vede Via Alemana. První cesta vedoucí tuhle ikonu ostrova. Vylezli ji Němci ve třicátých letech. Několikrát přejitěná, dojištěná, zajištěná, zkrátka dnes již holka pro všechny. V první, klíčové délce je víc jak 15 borháků a nýtů, takže kdo nevládze stupněm VII (ale přísných sedm!!), může "vylézt po žebříku". Ani samotné lezení není žádná krása. Velmi technické, to ano, ke konci snad i krkolomné bouldry ke štandu, lišty sklopené, pružné a divnozvuky vydávající. Ale sranda to byla. O tom jste se ale mohli dočíst už před nějakým časem. 

To v jihozápadní stěně, to je jiná káva. K lezení je tu Alamo Galayo. Přivedla mě k ní práce, když dva Angláni chtěli na Roque Nublo a já jsem sobecky hledal jinou možnost než Alemanu. Navíc je pravdou, že pro méně pokročilé lezce je Alamo Galayo určitě lepší volbou. Nakonec jsem ji pracovně lezl ještě jednou, se Sasíkem Thomasem.

Hned na nástupu je potřeba překonat těééžkou plotnu, ale pěkně odjištěnou nýtama. Stejně se ale cvakají trochu na křeč. Mě teda začátek dost překvapil, stejně jako saského matadora Thomase o měsíc později. A Angláni z toho byli úplně hyn :) Jde ale jen o dva nýty, pak je plotna schůdnější a po traverzu ke štandu začne teprve to pěkné lezení. 

Celá druhá délka - od štandu až na vrcholovou hranu - je jeden parádní kout. Sem tam je nějaký nýt, ale je potřeba dojištovat malými friendy nebo středními vklíněnci. Spárečka v koutě se občas lepší, občas zavírá. Občasný nýt potěší a musím říct, že jsou navrtné s citem. 

Takže pokud jdete lézt na Roque Nublo s tím, že jste trochu v horách, tak tahle cesta vás nezklame. Jedinou nevýhodou je, že je to jedna z nejkratších na Nublo a taky do ní svítí slunce až odpoledne. Což někdy může býti  výhodou, ale nám se Sasíkem tam před týdnem mrzly prsty jak na jaře v Krase. 

Hned na vedlejší skále La Rana se můžete pěkně ohřát v technických cestách 6b-7a a cestou k autu si ještě vylézt na "babku s nůší" - Roque Fraile, třicetimetrová úzká věž. Je zde pár cest spíše pro romantiky. Nám Berg Heil utekl asi o dva týdny. Je tu jedna sedma, jedna šestka a tři pětky v rozbitých širokých spárách. 

Přikládám pár nákresů, které jsem našel ve studnici moudrosti. Totiž v baru v Ayacatě. 

Príma vera

Los Gofiones - Ay mi Gran Canaria

Te llevo en el corazón,
te amo con el alma,
vivir en ti es mi razón
¡Ay mi Gran Canaria! 

 

 En los poros de mi piel,
dentro, en las entrañas,
eres mi razón de ser
¡Ay mi Gran Canaria!  

Formas parte del total
de siete esmeraldas,
en ti me quiero quedar
¡Ay mi Gran Canaria!

Y si tu ausencia está en mí,
mis ojos se empañan
cuando me acuerdo de ti
¡Ay mi Gran Canaria! 

 

Una roca, un corazón
con el fuego de la lava,
y el Atlántico pone canción
cuando va a besar tu playa,
mar sangre y roca pasión,
mi querida Gran Canaria. 

 

Los Gofiones, Letra y musica de Manuel R. Melian