Chacho loco! Smrt v sedle

Co když nejsou podmínky?

pondělí 25.6.

Jak jsem v pondělí slezl z kopců a šel večer serfovat, hned jsem asi zapomněl jak bylo nahoře nesnesitelné vedro. Ani vlastně nevím proč, ale prostě hned v úterý jsem pujčil v Maspalomas U Itala kolo a vyjel vstříc smrti. Chtěl jsem prostě ještě jednou na kolo a času není nazbyt. Horko se nějak přežije. Ale co když to prostě nejde? Už v buse cestou na jih, když skrze saharský prach nebyly vidět ani první kopce, jsem si říkal, že je to pěkná blbost. Ale už jsem byl tam. Hned mě prásklo horko přes hlavu, Ital říká cuidado, hoy no es buen día para andar. Vaale, que se joda la calima! Teplo bylo, to jo, ale v prvním kopci nad Playa Inglés jsem cítil, že dneska to není ani v nohách. Po 30ti km nezáživné, vlastně hnusné rovinky, přišla první krize. Chtěl jsem posnídat až někde pod kopcama, ale netušil jsem, že tam se dostanu skoro na oběd. Na leche leche už ani pomyšlení, jen refresco, ovoce, džus, voda. Po prvním větším stoupání na Aguimes už to bylo fakt špatný. Byl jsem někde ve 270ti metrech a zbývalo už jen 1700 metrů převýšení. Na Pico de las Nieves. Třicet za mnou, zbývalo nějakých 20 km, pak už je to jen 50-60 km z kopce. Při vjezdu do Barranca de Guadayeque míjím uvítací ceduli s básní.

To kolmé byla smrt ... jako hřbitov ve stoje... i mrtví dýchali...samota, skoro nedotčená...

Opuštěné plantáže a větrná energie

Barranco de Guadayeque

Široké údolí, hnědé, žluté, jen né zelené. Zastřené saharským pískem. Větřík vál jak z pece. Tělo vře, hlava tepe, ta hlava. Voda z petky pusou okamžitě protéká póry v kůži a obohacená o soli a močovinu se vpíjí do dresu. Neustále přehazuju na nižší a nižší převody aniž by se výrazně zvedal svah. Co až nebude kam přehazovat? Středové talíře bych potřeboval mít i vzadu. Hrdinství jsem nechal ve stínu u smrdící popelnice, ale hnal to dál. Když nejde o život jde o hovno. Ale co když už jde o život? Není tady nic, taky nemyslím, že mám dost vody až na Pico pico. Ve stínech se vždycky trochu spravím, ale v těch nohách, v těch to prostě není. Najednou slyším vodu. Haluz? Ty vogo, fakt je tady potok! Voda, voda. To slovo řeknu asi stokrát. Lehám do potoka, hlavu jak kdybych se chtěl utopit. Ikdyby se nedala pít (což možná nedá) tak ten pocit tekoucího čehosi kolem dlaní, předloktí, kolen, to je úžasný. 

Najednou mám pocit, že dojedu. Je to sice utrpení, žádný požitek, ale není čas, a vidina sjezdu a Presy de los Hornos mě žene dál. Ale bohužel jen kousek. V těch nohách to prostě není. Za kilometr dva už zase ta hlava. Vůbec to nejede, je to k vzteku. Když se otočím, zjišťuju, že vlastně jedu do solidního kopce. To mě uchlácholí. Ale strmé hnědožluté mrtvé stěny předemnou mě srážejí. A to ještě nezačlo to pravé stoupání a neskončil asfalt. A tak když jsem si po tísící řekl, že to otočím tak tentokrát se tělo otočilo a nějak se drželo na kole 40 km zpět do Maspalomas. Cestou jsem si ještě koupil čtvrtou petku s vodou a druhou plechovku, zastavil u aeroklubu na škaredé pláži a pak to nějak doklepal. Vypil jsem ten den skoro 5 litrů, ale stejně mi furt bylo blbě.

Nakonec šlo vlastně přeci jenom vo hovno. Ale byl to boj a nepamatuju, kdy jsem si takhle šáhl na dno. Ještě, že jste nikdo v Barrancu de Guadayeque nebyl, takže neznáte ten lehký terén ve kterém jsem tak bojoval :)) No zážitek to byl, ale měl jsem ho nechat na čtvrtek, to byla kalima na odchodu. Volal mi pak Janoc, že jsem loco, že když v to úterý makali venku na Tenerife, tak ve stínu měli 45 stupňů :)
A tak mám tuhle skvělou trasu pendiente na příště. Už se moc těším, je to fakt pecka!