ISLAS AFORTUNADAS: La primavera canaria

Podría dar la impresión de que la primavera se fue con las flores del almendro, pero no es así.

Kapky v los Tilos de Moya

Poslední dubnový víkend se všichni někam zdejchli, z lezení nic nebylo a já měl v hlavě krásnej kus ostrova, kam jsem se chtěl vrátit po svých. Projížděli jsme tama s našima autem, bylo škaredě, zima, vítr, mlhy. Ještě v pátek na exkurzi bylo na horách "nevlídně" a v noci v Las Palmas úžasně pršelo jako nikdy předtím. Ale víkend, ten byl jako vymalovanej. Naopak, jak ještě v noci pršelo, ráno se zazelenalo. Protože jak se říká: komu neprší tomu se nezelení.

Lesy nad Fontanales

Nad Pinos de Gáldar - severovýchod ostrova

GC 150 Pinos de Gáldar - Cruz de Tejeda

A zelenalo se. Poprvé jsem viděl pořádnou louku, zelené kopce, trávu. A zpráva pro módní policii: v horách teď frčí zelená a hlavně žlutá. Fotky jsou z trasy Moya - Los Tilos de Moya - Fontanales - Pinos de Gáldar - Cruz de Tejeda - Tejeda - Roque Bentayga - Ayacata - San Mateo.

Výlet začal nad Moyou, v barrancu se zbytky laurisilvy. Pak nad Fontanales byl rozcestník Artenara nebo kafe na Cruzu, takže jsem zahnul na kafe do Cruzu pozdravit známou za barem. Přes blicí vyhlídku na Pinos de Gáldar vede nádherná cesta po hřebínku až na samý okraj kaldery de Tejeda. Seběhnout honem na Cruz na kafe. Dnešní kafe bylo pívo a tortilla. Nejenže jsem pozdravil naši "kámošku", ale seznámil jsem se aji s šéfovou, která mi dala flašku vody a nocleh zadarmo! Úžasné. V přemlouvání ať zůstanu se připojil snad celý personál, ale nakonec jsem vzal jen tu lahev vody s tím, že nocleh furt platí. Povznesený laskavostí těch lidí jsem seběhl do Tejedy, nakoupil pivo na večer a mazal na Roque Bentayga. Při západu slunce jsem povečeřel mandle a pivko a v noci na starém sídle Guančů pozoroval úúžasnou hvězdnou oblohu, až mně bylo líto spát...

Okraj Caldery de Tejeda. Tón udává Retama amarilla, která teď kvete všude. Dole Tejeda, nahoře Roque Nudlo, vpravo Bentayga.

Turistova večeře

Turistova snídaně

Ráno nenápadně přišlo slunce a když začalo pořádně pálit, byl jsem už ve stínu Aserradoru - obrovské mohutné stěny nad Timagadou. Hledal jsem nástupy pár cest, co by stálo za to si vylézt a pak zleva korytem po cestě známé jako Camino de Bentejui jsem se dostal na další mé oblíbené místo: platíčko, spíš takové údolíčko pod Roque Nublem. Je to tam opuštěné a krásné. Všude jen žlutá retama a bílé cirry na pozadí teidecí modré. Je to vlastně taková zkratka, kterou se dostanete na silnici před Ayacatu. Ve stěnách Libreríe jsem si ze zvědavosti střihnul velmi diskutovanou ferratu a můžu říct, že je to pěkná blbost. Nahoru to trvá 23 minut a to musíte vyloženě lézt. Nejtěžší bylo neustále šroubovat ty odsedky. Celé mi to zabralo asi hodinku i s procházkou nahoře v lese a přečtením smsek na nástupu. Škoda skály i železa. Pero es lo que hay. Alespoň jsem se krásně schladil ve žlabu mezi dvěma pilířema. Z Ayacaty mě pak nabrali sympatičtí staříci v malinkém Renaultku a povídali jsme až do Las Camaretas, kam sjeli navštívit rodinu. Moc příjemné. Odtud už je to jen kousek krásnou cestou do San Matea. Na kopečkách nad Mateem jsem měl pocit jako bych scházel někde z Beskyd na pívo a párek.