Dokola kolem

Jednou jsi dole jednou nahoře. A v barrancu to platí dvojnásob.

Byl to prostě boží den. Jeden z těch úžasných dnů, kterých tady na ostrovech je víc než kdekoliv jinde. Všechno do sebe zapadalo. Rada jel na jih autem za Šárkou a Chorchem a tak nás nabral s sebou. V Maspalomas pak Jari našel onu kolopůjčovnu "U Itala", čímž zachránil celý den. Týpek nám za slušný prachy půjčil pekelný stroje a už jsme frčeli. 

Barrancem k přehradám Ayagaures, přes hráz a pořádnou kameňačkou zafunět do kopce, zepár serpentyn a pak sjezdem a víceméně po vrstevnici přes tři parádní opuštěný barranca do Barranco de Fataga. Opět na asfalt. Božím asfaltem a nekonečným stoupáním tak akorát jsme vyfičeli do San Bartolomé de Tirajana. Nahodit tempo a jet. A furt. Nahoru nahoru nahoru. To jsme vždycky chtěl a záviděl těm sedřeným ksichtům, když jsem jel kolem autem. V San Bartolomé jsme buchtou a kolou doplnili cukry před závěrečným stoupáním, které jsme přece jen trošku nafoukli, což mohlo jenom mile překvapit. Máju jsme se snažili několikrát setřást, ale ta holka se nás držela zuby nehty. Někde na pětačtyřicátým kilometru už nebylo kam stoupat víc. Vyjeli jsme na Cruz Grande, kolem Pared de los Fantasmas se proplížili do Candelilli na pívo a pak se vrátili zas na odbočku k Presa Chira. Odtud už budem jenom "sjíždět", bude pohoda...

Vlevo Armstrong, vpravo Ulrich

Presa de Soria

Silnice k přehradě je opuštěná s fajn asfaltem a tak sjezd je chrochtačka. Dole u přehrady drobné bloudění zajídáme chanokovníkem a pak strašným hangem vyjíždíme do totální pustiny. I ze sloupů elektrickýho vedení byly sundaný dráty. Prašná cesta nás přivádí k, dejme tomu, nejzábavnějšímu úseku cesty. S kolem na zádech si vycházkovým tempem vykračujeme necestou v žáru odpoledního slunce. To je pohodička, co? Tři kilometry šutrama o šíleném sklonu až dolů k Presa de Soria - největší přehrada na ostrově. Bylo důležité udržet ve skupině onu pohodu a kupodivu to nebyl vůbec problém. To asi ty výhledy a panodramata. Na hrázi voláme Italovi, že do čtvrt hodiny to asi nestihneme, spíš tak za dvě hodky. Ital nemá problém, to je pohodička, co? A od teď už to bylo opravdu jenom z kopce. A jakýho! Asi tak 15ti kilometrovýho. Úžasné serpentiny, takto v podvečer bez aut, řezat zatáčky s větrem v upocených vlasech. Prostě boží! A dojezd na pobřeží? Pohodička. Poslední úsek zlatavým pobřežím podél modravého moře byl už za odměnu i tak trochu za trest. V osm hodin večer, po deseti hodinách na vejléétu jsme vrátili kolca, otevřel jsem lahvoně s Armstrongem a Ulrichem (protože žádná baba by tohle neujela:) a čekali jsme na Ráďu, až nás zase nabere cárou. To je pohodička, co?

Nekonečný sjezd ze Sorii

Naša etapa