Chacho, que calufa!

Když vře voda v petkách, lezečky se roztékají a lidé umírají...

Po páteční úžasné exkurzi s úžasným profesorem Claudiem jsme jeli na víkend do Ayacaty.

Po měsíci a půl (tady ekvivalent tak jednoho týdne) jsme přibalili takový injekční stříkačky a oříšky na ocelovém lanku, nebo třeba otvírak Tibloc a že si dáme nějakou klasiku. To jsem totiž jel s Májou. Bus nás vyflusnul do vedra, který tady nikdo z nás nepamatuje. Přišla kalima a přinesla kromě písku saharský horký vzduch. To Sahariánci vyklepávají ty svý koberce. Cestu jsem měl vyhlédnutou, takovou krásnou, přes tři jeskyně a od půlky úžasnej kout až na vrchol. Jenže v poledne vedro, že by se dalo krájet a tak do čtyř zevlíme pod madloněm. Na otázku jesi vemem čelovku hraju kartu "Říkám ne" a už vidím jak slaňujeme někde v noci :) Cesta Imidauen na pilíř sousedící s El Frontónem vypadá sice lákavě, ale řada oddělaných plaket nýtů v první délce mě přesvědčí, abych si osvěžil slaňování ze smyčky z posledního (třetího) nýtu. Půl hodiny pryč a Mája si zatím na zemi užívá své první vícedélkové lezení :). Myslím, že Ayacatští mají trošku problém s přidáváním (nebo taky odděláváním) jištění z cest. V komunitě se o tom vedou celkem zajímavé diskuze.

Štand cesty Via Morten

No nic, naproti už nám nádherně peče do jiné cesty, která byla do teď ve stínu. Zkušeně jsme si ale počkali až bude ve výhni a pustili se do ní. Vía Morten. Pětečka, celkem lehké lezení. Uřezaných nýtů je asi tak stejně jako těch použitelných, ale až na tu estetiku je to celkem fajn, protože cesta sleduje zářezy a spáry odspoda až nahoru. Nejhezčí je předposlední a poslední délka, koutová spára a široká koutová spára. Oboje bez železa, jen stříkačky a oříšky. První délku jsme lezli zároveň se stínem, ale ten nám rychle utekl a na vršku vidím poslední slabé paprskyna Roque Nublo. Pak jen tma :) S šedesátkou lanem si tu při slaňování člověk užije srandy kopec. Už jsem tu jel dolů celkem třikrát, ale vždy alespoň s jednou sedmdesátkou. Vždycky nám chybí pár metrů k nějakému štandu a tak nahoře přesedáme v nýtu a dole slézám tři metry na zem. Pro Máju vyrábím o půl jedenácté perfektní prodloužení ze smyček a expresek na které mohu být jednině hrdý, ale nepočítal jsem s tím, že si  nebude chtít sednout do lana tři metry nad zemí, když teď na něm dvě hodiny slaňovala :) Asi nějaká logika.

Spodek cesty Orion

Brzký nástup horolezcova smrt a tak v nedělu nalézám hnedle do převisu někdy před polednem. Pared de los Fantasmas je úžasná stěna, né sice moc vysoká, ale pěkná a cesty taky vypadají dobře. Je orientovaná na západ, ale né zas tolik jam jsem si myslel a tak na prvním štandu se už pěkně pečeme ve výhni poledního ayacatského slunce. A že to má grády! Taky Orion, naše cesta, má celkem grády, přestože je pouze grádu V+. Leze se převážně spára. Plotna ve vrchnější části s pár očky nás zavede k poslednímu štandu a na vrchol nás dovede lehký kout a závěrečný traverz se skobou. Oteklé nohy pláčou každým krokem, oko naopak vyschlé horkem. Lepička lepí, taví se ke stěně jako když šlápnete na žvýkačku a odlepíte nohu. V barrancu na severní straně ostrova umírá důchodce a ten den ještě další. Na vršku jsme jako obvykle z nejhoršího vevnitř, jelikož musíme bez vody sestoupit důle, obejít stěnu a vrátit se pro batohy. To všechno bez vody a při bodu varu. Naštěstí míjíme bar v Candelilli, občerstvíme se na sekeru, necháme tam hromadu železa a jdem pro batohy. Pak zase zpátky do baru, na pořádný pívo, tentokrát už za prachy.

Mája v koutě před vrcholným traverzem

A nebyly by to Kanáry aby se nám nesplnilo něco o čem jsme den předtím mluvili, a tak potkáváme sympaťáka Fernandela, který nás vezl od Roque Nubla naším prvním stopem na ostrově. Před osmi měsíci...

Orion - Pared de los Fantasmas