Gomero - sběrač kaučuku, lidově guma

Jaký asi může být ostrov na kterém žijí gumy?!

Stačilo přežít učení, zkoušky a útok zběsilého pošťáka se šroubovákem (inu, rutina zabíjí), namixovat slušný koktejl lodních lístků za rozumnou cenu a zbytek zkouškového strávit na Gomeře, La Palmě a Tenerife. Ale postupně.

já, Modrej a jahody

Los Roques

La Gomera je druhý nejmenší z Kanárských ostrovů. Víme, že je malý. Co by švec kamenem dohodil. Říkali jsme mu to. Taky jsme malí, ale tenhle ostrov je i na nás malý. A když Mára viděl v San Sebastianu mapu s měřítkem, ta malota ho ještě trochu zaskočila. Šli jsme raději hned po příjezdu zabíjet čas do parku. S jahodami a sluncem. A když jsme navečer vyrazili do hor a všechno ušli dvakrát rychleji než jsme si i podle té mapy mysleli, tak to už na něj bylo fakt moc. Teda on chodil, já a Modrej jsme se nesli na zádech. Marek z té maloty byl fakt hotovej. Hned na prvním kusu cesty nachodil některé úseky dvakrát, prostě proto aby chodil. Dokonce jsme stihli sejít i pod Roque Agando do údolí Benchijigua, lidově Benč.   V jednu chvíli jsme se otočili a šli prostě zase nahorů. Ale bylo tam hezky. Palmy, rozkvetlé mandloně. Ten první den a večer celkem těžce nesl, že tam bude sám a takovou dobu a pak ještě jednou tolik na Palmě. Co tam budeme dělat? Všechno je kousek, všechno hned uvidíme a sami se jen tak nezabavíme. Navíc první večer je kosa, fouká vítr, ale děláme ohýnek.

Ve dvou se to líp táhne a hlavně víc namluví

Z Rady se stává doktor psychiatr Rada, který pro radu nemá daleko. Otevřel si praxi a věnuje se telefonním konzultacím.Ten večer asi půl hodiny. A zadarmo. Pak ještě volá Madrid, nějaký dotazník jesi máme čas. No co, alespoň je s kým si povídat. Spíme s výhledem na Teide.

Mára nám pořád opakoval, že základem výletu je spát co nejdýl a vyrazit co nejpozději. Den tak bude kratší. Jenže v osm už jsme na nohách, k ohýnkům přijíždějí kupy lidí a chystají fiestu. Zuby čistíme s výhledem na Teide. Je celkem chladno. Pak se přes Los Roques (už potřetí) vracíme k silnici. Ještě krásné výhledy na Teide, sluníčko pálí. Každou chvíli zastavujeme, Marek pomalu sundává batoh, pomalu fotí nás, kopce, Teide. Hlavně pěkně pomalu. Posedět, pokochat.

Roque Agando

Údolí Hermigui

Pak vstupujeme do onoho slavného pralesa - laurisilva macaronésica - tak typického pro Gomeru a její národní park Garajonay. Najednou se ochladilo, setmělo, všechno zvlhlo. Já jsem se až bála, Modrej spal, ten měl plný břicho jako vždycky, a Mára z toho měl docela zážitek. Vypadalo to tam jak v Krasu ve Žlebech. Stromy se proplétaly do sebe, krkolomě se vlnily jak obrovské prastaré šroubovice DNA. Najednou tam byla jenom ona jedinná cesta, spíš chodba. Koruny stromů uzavíraly prostor nad hlavami a propouštěly jen málo toho klidného teplého světla. Měkká vlhká země byla cítit rozkladem. Všudepřítomné lišejníky a mechy napité vláhou. Mohli jsme se vidět v každé kapce na každém lístku nebo větvi. Je to jako z pravěku. Velociraptor přes cestu přináší smůlu. Další parádní věc nás čeká, když narazíme na díru ve skále. Černou, zarostlou a mokrou. Túnel de El Cedro. Super zkratka jak se dostat na druhou stranu hory a ještě je to zabavné. Tunel má 7OO metrů. Je tam tma jak v pytli, vody do půl lýtek. Ale na dně nejsou žádné nástrahy, dá se kráčet v klidu bosky. Nohy rozmrznete tak, že se rozepřete o stěhy jak v komíně. Když se objevíme na denním světle na druhé straně tunelu je pěknej humr.

Laurisilva

 

Začíná poprchávat až lije fest. Choulíme se na stole pod stříškou, všichni tři. Dáme salám, jamona, rohlík. Furt lije, já mám chuť na kafíčko, Modrásek by dal papas a mojo, no a Mára to snad zacáluje. Tak valíme do baru u kempu El Cedro (nepleťte si s El Cerdo). Je tam krb, teploučko, trochu jak na horské chatě. Je nám tam moc fajn. Za dvě hodky přestává pršet, nevynecháme slavný vodopád v závěru údolí Hermigui. Takový kolmý potůček. Puta LG 3 nás zavede na stolečkové místo Ermita de Lourdes, ale chybí stříšky. Na Las Miembras není vůbec nic a tak se spokojeně vracíme až do Cedra :) Mareček si pochvaluje jak pěkně zabil čas. Taky potkáváme LIDI! Spíme na zápraží jednoho domečku, celý rekre objekt jen pro nás. Pálíme svíčku, chvilku pokecáme mezi sebou, někdy i Marek mezi sebou, ale už to není dneska tak hrozný jako včera. Vlastně je pohoda. 

Vyhlídka z vrcholu Alto Garajonay

na pláž je to ještě štreka

Než se vybatolíme je pul desáté a to nás dneska čeká celkem štreka. Přes nejvyšší kopec Alto Garajonay se dostat na druhou stranu ostrova. Tam, na nejkrásnější pláži Gomery, budou spát Balatci. Tak že už teda vyrazíme a hned za první zatáčkou na nás houká týpek, jesi už jsme snídali a jesi nemáme cíga. A vlastně i kus chleba nebo čehokoli k jídlu. Když se ho Mára ptá, odkud je, všici už tušíme co řekne. 

A nezklamal. Prý má irský pas, ale jinak přišel z hvězd.
Vůbec tady v lese je dost divnejch týpků... Ani nevím, jak se jmenoval, rozhodně byl 100 % organic. Jídlo co jsme mu věnovali nám vytrejdoval za nějaký divný bylinky a trochu zeleného čaje. Samozřejmě 100 % víte co. Vykládal mi o mayským kalendáři, o tom, že Hitler byl britský ejdžnt. Rozloučili jsme se s tím, že see you in fifth dimension a jeho some big shit is comming se mi ozývalo v hlavně ještě pár kilometrů. Pak si náš nosič střihnul slušnej kopec na silnici pod Garajonay (El Contadero) pak na pico (1487 m), kde jsme všici viděli tužku, a nejvíc se nám líbil sestup směrem na La Laguna přes Barranco de Cabezito. Tam chvilu stopem ale spíš zase pěšky až k sedmi pramenům Chorros de Epina a před večeří jsme si střihli příšernej sestup 800 vertikálů až k moři na pláž, kde už byli zašití Májule s Jardou. Pláž pěknej hnus, ale zas bylo v noci teplíčko.

Už to vypadalo, že k snídani, kromě skvělejch vloček, bude zase výšlap těch 800 m zpátky nahoru, ale zachránil nás týpek, co nás vzal všechny. Parádní borec, takovej gomero, Gomeru si strašně chválil, my mu to odkývali a pochvalovali si výhled na Teide, který se naskytl nahoře na hřebenu u Chorros de Epina. Já jsem s ním ještě sjel dolů do Vallehermoso. Ohromě mi to bodlo. Nestor (možná Hector) Suaréz, pračky myčky San Sebastian. Když budeš mít nějaký problém, ptej se po mně. Na náměstí jsem dostala zase chuť na kávičku, Modrej na jídlo ze Špáru a Marek stejně potřeboval dobít baterku do foťáku. K brzkému obědu jsme si dali zase slušnej výšlap po GR 132 kolem Roque Cano, poměrně impozantní skály čnící nad Vallehermoso. Pak ještě přes pár hřebenů a údolí do Hermigui. Byl to krásný den, moc se nám všem líbil, změnilo se počasí, bylo zase krásné sluníčko, viditelnost. Skvělý. Marek už brblá, že už žádný senderos, senederista, turista, caminar. Mazat ze slovníku! Ale jak řikám jako, prošli jsme se parádně. A objevili jsme úúžasný místo na dožití tohohle skvělýho života. Sedět v křesle, číst horolezecký knížky, koukat na Teide, prostě výhled na hory, pěstovat to divný zelí, slunce, větřík, deka přes kolena, vzpomínky, klid. Přesně tohle jsme potkali! Domeček na kopci, na jednu stranu nekonečné moře, na druhou stranu parádní výhled na Teide. Kolem domečku oáza zeleně a barev. A v domečku jeden stařík a jedna stará paní, která se zrovna věnovala zahrádce. Prohodili jsme s něma pár vět, v podstatě jen prošli, ale s husí kůží po celém těle a hejnem motýlů v břiše. Úžasnej zážitek. Tak klidné místo, tolik klidní lidi...

červená - autobus nebo stop
zelená - pěšky
dvě tečky - noc

V Juego de Bolas je infocentrum k národnímu parku, pěkně udržovaný komplex plný informací, malý skanzen, botanická zahrada místních druhů. Tady uhýbáme z okružní cesty. Za hodku a půl jede bus z údolí o dvě vedle. S borcem na infu smlouváme o času potřebném na ujití žlutě značené cesty do Hermigui. Von totiž tvrdil, že je to tak na hodinu a půl, možná víc. Ukecali jsme to na hoďku a čtvrt, víc totiž nemám. Bus bude ve vesnici v 16.30. Šupajdíme z kopce, už v protisvahu se ztrácíme, ale M doufá v horší sic delší cestu. V kolmém svahu drže keříky přestává doufat. Vyleze nahoru, vypadá to na ušlapanou pěšinku. Proč vždycky vidí cestu kde není?! Nakonec vše vychází parádně. Jaktože to vždycky tak dobře vyjde? Sešup do Hermigui nechápeme nikdo. Na 16.30 bychom dorazili do vesnice, jenže ne na hlavní silnici. Svahovitost terénu nás nutí ujít ještě pěkný kus po vrstevnicích. Ale naštěstí poslední bus nakonec jede okolo až v 17h. A tak máme ještě deset minut na vydýchání. Nuže pěkný výlet. 

Adios, miniK.

 

Suma sumárum musím říct "ale joo", celkem se nám na Gomeře líbilo. Jak píše Mája, nejhezčí na Gomeře jsou výhledy na Teide. Ale i ta laurisilva a trčící roques mají něco do sebe. Je to zase... jiné. Nakonec to byl poměrně pestrý zážitek, ale stejně. Je to jako v záverečné kapitole Alexandra Supertrampa, který si poznamenává, že štěstí není pravé, pokud není sdílené. Co mně chybělo nejvíc tak byl vtip, sranda, hlášky, blbý kecy, broma, coña, cachondeo... Věci, který si sám pro sebe nevymyslím.