Camino real de la Plata - Salida de campo

Občas je fakt Roque Nublo

Zase do školy. A ještě k tomu v pátek. To znamená: v devět ráno na bus, vytrpět nevolnost v serpentinách a vystoupit v učebně la cumbre pod Pico de las Nieves. Dnešní výuka Geografie Kanárů je od 9h do 18h, vyučují dva nejlepší ze dvou nejlepších - náš Claudio a Tino, jehož příjmení znamená Oranžový Humr norský.

Tinto vlevo, božský Claudio vpravo

Cesta de la Plata začíná mezi Pico de las Nieves a Roque Nublo v Llanos de la Pez a přes Ventana del Nublo vede skalama a píniemi k opuštěnému pasteveckému stavení a pak chodníčkem padá do Cruz Grande. Hned nad Llanos de la Pez mi bylo odhaleno první tajemství a to, že pez nemusí znamenat jen ryba ale taky smola. Do toho pak zapadá i nám dobře známá Presa de los Hornos (pec, trouba), protože smola a pece byly nutné ke speciální úpravě lodí, které na Gran Canarii vyráběli Španělé z místních borovic (Pino canario). Nejskandálnějším zjištěním bylo pro mě to, že veškerý okolní les z endemických Pinos canarios je vysázený člověkem v době někdy před padesáti, šedesáti lety! A konkrétně v okolí Presa de los Hornos byly pínie znova vysázené kvůli vodním zdrojům, aby se přehrada nezanášela sedimenty.

Po příchodu Španělů se z lesů Gran Canarie získávalo dřevo a ona smola na stavbu lodí. Spousta hektarů lesa patřila dokonce přímo stavařům a tato neřízená těžba dřeva vedla k vymizení borovic. Později v této nezalesněné krajině pod nejvyššími vrcholy pásly pastevci svá stáda a od padesátých let začala vláda pozemky skupovat a tvořit síť chráněných území až do dnešní podoby Parque Rural del Nublo a Paisaje protegido de las Cumbres. Právě tudy prochází Camino de la Plata. Další zastávka byla u skalního okna Ventana del Nublo. Nádherné výhledy jak z okna paneláku přímo na ayacatské stěny a především na Roque Nublo. Ale mraky byly nízko, foukal ledový vítr a občas poprchávalo. Někteří spolužáci byli uplně mimo. Týpek tričko kraťasy, Yuna z Martiniku, zvyklá na 30ti stupňový moře, měla takový elasťáčky, černoch z Kapverd oblečenej do husí kůže a slunečních brýlí. Nakonec jedna holčina scházela bosky, poe ji tlačila jedna bota. V mlze, ponožce, osmi stupních. Ale protože Klaudio je prostě boží, nabídl jí svoji velkou tenisku a sám šel jen v ponožce. Je to třída!

Cestou jsme viděli mierdu od kočky divoké, Tino vykládal o píniích, Claudio o reliéfu, historii a pastevectví. Moudra šla na tak krásném místě do hlavy sama. V oblasti Los Piquillos na skále jsme si dali obídek a nechali si vyprávět o kaldeře de Tirajana, která ve skutečnosti není vůbec kalderou. Za deště jsme prozkoumali starý pastevecký dům, kde dočasně bydlely celé rodiny pastevců a pak v mlze a dešti scházeli po camino real - nejlepším a nejdochovanějším úsekem takovýchto historických cest na Kanárech. Cesty spojovali vzdálené vesnice tou nejkratší cestou - přes hory. V současnosti je jejich význam pramalý. Nyní jsou tyto cesty součástí turistických stezek (red de senderos).

Exkurze byla parádní, dokonce jsme byli zrovna na místě, kde jsem ještě nebyl a i kdyby tak těch mouder kolik bylo vyřčeno! Mám dojem, že velká část spolužáků byli takhle na horách vůbec poprvé v životě, přestože to mají "za barákem". Alespoň tak vypadali a tvářili se. No, povabil jsem se dost a už se těším na druhou exkurzi. Bude zajímavé sledovat vývoj událostí v tomto ohledu. Stay tuned! :)

Můj oblíbený spolužák Alberto