Quién no llora, no mama

Kdo nebrečí nesaje mlíko. Kdo se nebojí nemá pořádný zážitek. Kdo si neveme boty na sestup je chobot. Aneb bez práce nejsou koláče. 

Amigo Marcos je ta zelená vpravo od lebek

V sobotu před Velikonocema, koncem Semana santa se budím na terase. Zase na té parádní terase v Timagadě, kde je ke hvězdám a dobrodružství takový kousek. Vedle Janoc, vedle Jarda, kousek nad náma Amigo Marcos. Zatímco Jarda spěchá do Fatagy, Amigo Marcos čeká. A musí být trpělivý, tak jako já, protože Janoc by ještě rád dobrousil dveře, uklidil v kuchyni, vytřel celej barak, zametl a uvařil těsťáky na oběd. Vlastně pořád nevíme co lézt. Červený pilíř ve stínu nad Timagadou kde čeká Amigo Marcos, neznámo, dobrodružství, nejistota, podle plánku i nějaké hákování, kladivo a 3 skoby, lajas sueltas, zona descompuesta nebo El Pino či osvědčený Frontón, kde jsou slunné "kompaktní" plotny a kouty a nýty. Voláme přátelé na telefonu, ale nikdo nic neví a Alex co ví, tak nebere telefon. No nic, zkusíme uvidíme. Navíc je to blíž než Ayacata, zato horší cesta :)

Janoc a hovno

V nástupu trochu bloudíme v keřích a šutrech, jak už tomu tak bývá. Za chvilu ale vidíme první nýty. Je kolem jedné odpoledne, chladno, mraky. První narovnávací délka - "sportovní cesta" - Kutu kutu je sportovní jen těma nýtama. Jinak je to pěknej humr. Janoc leze první a padá hned do první skoby 3 metry nad zemí. Skála je tady shnilá. Pak se dostane do první jeskyňky plné šutrů, prachu a holubích hoven. Nad ní padá znova. Druhá jeskyňka - misma mierda distinto olor, ale poslední těžkej krok pod štandem je teda krásnej, technickej. Od druhé délky už je to na mě. Druhou délkou nabereme parádní expozici, skála vypadá na spadnutí, ale drží, jen jednou mi něco ustřelí, ale nýty potěší. Převis je slušný, na dlouhé přemýšlení to není a tak šup šup. Ke štandu plném holubích hoven se přetahuju s lanem ještě aspoň deset metrů. Vlevo se na mě smějí dvě obrovské lebky. Chuchan z převisu vyvlaje s nějakýma šutrama. Asi přece jen ta skála není nic moc. A čím výš tím hůř. Ale je nádehrně barevná. Konečně vidím co jsou lajas sueltas a co nevidět se s nimi seznámím ještě osobněji.  Lezení se trochu pokládá, ale o to horší je skála a jištění. Ale vypadá to úžasně! Taková rampa vedoucí nad lebkama vysoko nad převisem. Pak už musíme nahoru, dolů to nepůjde. Kousek od štandu je nýtek, dál mě uklidňují 2-3 skobky. Přemýšlím, kde jsou potřeba tři skoby, ale zdá se, že to pujde bez nich. Vlastně to šlo i bez těch dvou co mě uklidňovali, protože šli vytáhnout rukou. Za celej život se mi nic takovýho nestalo a tady během dvou víkendů třikrát:)) 

 

Lezení je to technické, opatrné, chce se to trochu soustředit, trochu vypnout. Janok se modlí za každý můj krok, na něco takového není zvyklý. V půlce přicházejí extra dunící rozlámaní sokolíci, po levici obrovská laja suelta, odštíplá plotna tak 5 x 3 metry. Nechtěl jsem, ale nakonec na ní stojím, když podupnu tak se celá rozechvěje. Ještě tempo dvě a cvakám nýt, který je na samém konci obtíží. Ale hodí se, protože nad ním je zona descompuesta - totální mierda, všechno se drolí. Pokud se ale člověk nedrží tak to jde vylézt, a je to lehké. Pod štandem jsem se ještě zaháknul v převislém (odkloněném :)) komíně a když už toho mám právě dost a ani lano neutáhnu, pohodlně se usadím na štandu. Venga marica! Aguitáá! Janoc po nějaké době dolézá ke mě, očima koulejíc nechápe nic. Máme radost. Velkou radost z parádní délky. Nakonec (jako vždycky po přelezení) to nebylo tak strašné. Fouká vítr, visíme na hraně vysoko nad domečkama, i Roque Bentayga už je pod námi. Od západu se natahuje brisón macho, no spíš brisa marica, taková mlha jen. Ještě traverzík a jedna kratší délka na vrchol. Skála parádní, pevná, zato plná mechu. Kolem jediného nýtu jsem z nejhoršího vevnitř, boldruju v sedmém stupni a několikacentimetrové vrstvě mechu. Locura! :) Pak cvakám pínii, doberu Janočka a je nám blaze. Otvírá se netradiční pohled na Roque Nublo. Vlastně nevíme jak sestoupit. Asi tudy. Tak tudy asi ne. Obvyklý sestup - cestu Bentechuj nějak nenacházíme, zato nacházíme chodníček spojující Roque Nublo a Aserrador a tak se v houstnoucí mlze a začínajícím dešti ještě hodinku projdeme. Janoc v lezečkách :)) Nádherná atmosféra.

na sestupu

 

Naproti nám přichází kámoš Gaston s jeho kočkou a psem. Moc fajn lidi. Svezou nás autem k baráku, já valím pro batohy pod stěnu a na silnici scházím akorát s první tmou. Večer Janoc dostává svého slibu a láduje nás pivem, masem, prostě super večeře v Tejedě. Asi z toho měl velký zážitek. Koneckonců to tak bylo. V neděli se probouzím v baráku mamky Yéčka. U snídaně koukám na Roque Nublo, venku prší, pak mezi cáry mraků zasvítí sluníčko a všechno se nádherně třpití. Krásný chvíle... 

humrr

vrchní půlka - výrazná trhlina