Střípky a lokry z Ayacaty

Skála v Ayacatě to je jako zuby staré babičky. Všecho se kýve a sem tam něco upadne. 

El Frontón

Tak praví ayacatský klasik. Ale tak jako stařička je i Ayacata vlídá, štědrá, kouzelná. Plná historie, vrásek v podobě spár a koutů, protínající hladké plotny na kterých se ale lepička drží jak Radek lahve. Jestli Las Palmas je hlavou ostrova, potom la cumbre - Tejeda, Ayacata, Roque Nublo - je jeho srdcem. Tady dole někdy až moc žijem rozumem, je třeba vypadnout tam nahoru. Utéct do divočiny. A dál a výš! Třeba až na konec světa! 

Zprava Jarda, Chanok... :)

Tak jako to cítili a dělali již mnozí před námi. V podstatě do 60.tých let bylo ayacatské pole neorané. Od 70. let přicházeli první pionýři, snílci, deníčkáři, zeveláci, dělníci skal. Nazývejme je jak kdo uzná za vhodné. Přicházeli se skobami, dřevěnými klíny, konopnými lany, později s nýty. Generace rozdělené časem a technikou, ale spojené stejnou filozofií, sny a cíli. Tvořily se nové cesty, čisté línie logických směrů ve spárách a koutech. Klasiky jako Vía Morten, El Pino nebo Tilelly. Nýty později dovolily orat plotny neorané, hledat větší obtíže a kolmice - Novo Combo. 

Casa Melo. Z archivu protagonistů

V polovině 70.tých až do poloviny 80tých let nasávala čtveřice dnes už postarších pánů atmosféru ve vertikálách a neodmyslitelně i v baru u silnice. Dnes je bar Casa Melo spíše místo motorkářů a cyklistů, ale tehdá to byla místní svatyně horolezců. Ti čtyři byli Juan Aguilar, Juan Cano, Manolo Cardona, Fran Ojeda. Jeden čtvrtek koncem listopadu jsme si je byli poslechnout a zkouknout dobové diáky. Mája tehdy ještě pořádně neveděla o co jde, já svým způsobem taky ne, ale zážitek jsme z tomo měli silý. 

Jari v nástupu Bailey

Partička v dolezu Bailey

No a teď okolo Semana santa jsme se do těch stěn konečně pustili sami. Strávil jsem tam dohromady asi týden. Nejen lezením, prostě v srdci, en la cumbre. A zážitky, nečekaně, opět silné.

Jarda, po dvou cestách jako úvodu do problematiky, pak vytáhl Vía Bailey celé na prvním. Klepali jsme tam oproti minulému týdnu strašnou kosu. Ale cesta moc hezká. Z těch na Frontónu se mi líbila nejvíc. Janoc si taky úžíval, hlavně pak poslední sobotu, ale o tom příště. Opravili jsme kousek baráčku v Timagadě, dali fotbálek při hvězdách na terase, na které jsme každou noc usínali, vyváděli nejrůznější mariconady, poznal jsem zase o pár místňáků víc, s Jardou jsme přespali pod Pico de las Nieves, svezli se na korbě (já to žeru) a našli pěknou jarní stezku až do San Matea. Cestou jsem sehnali šlahouny na mrskačku, které přispěly k parádní Velikonocům. A všechno jsme zakončili (doufám, že jen ten týden) v červených stěnách Timagady, kde jsem se zase konečně trochu bál, opravdu bál. A to není na Islas Afortunadas jen tak. Rád se vrátím. Nasát atmosféru, lousknout mandli, zalomit lištu, bát se.

Pared de las bocas sufridas. Úplně vpravo Pared de los Fantasmas