Ayacatské stěny k ranní kávě

Sobota začíná po pátku, dík bohu za ten den. Věci dáme do spacáků a mažem někam ven.

Byt se rozutekl na všechny strany a s Jardou jsme v něm zůstali sami jak studený vločky na talíři. Jak zbytek vody na dně flašky, jak cokoli co zapadne do černé díry mezi linku a sporák. Jak zaseklej friend ve spáře. Spára? Friendy? Valíme do Ayacaty poslechnout si trochu klasické hudby místních stěn. Konečně. K tomu lákavý příslib Janocovýho bejváku v Timagadě přímo pod stěnama. A ještě k tomu s jeho hustým bráchou... no, nazývejme ho bráchou. 

Odjezd podle klasického vzorce: sraz ve 3:30 na Tafiře. Ve 3:20 jsme ještě doma. Volám Chuchanovi, že se zpozdíme tak o pul hodky. Není problém, on je ještě v práci. Ve 3:30 otvíráme na gauči pivko, vklidu popíjíme. Ve 4:03 jsme na Tafiře s velkýma batohama. V 5:05 přijíždí Janoc, aspoň že mají pickupa. Aha, vystupuje a loučí se s kolegou z práce, který odjíždí. V zápětí přijíždí brácha v Kia Picante :)) Narvem se tam a jedem ještě vyzvednout psa Rokiho, kamsi za město. V San Mateu pak nakupujeme a někdy před osmou jsme na baráku. Refučko je to úžasný, nádherná poloha, na terase děláme maso a koukáme na Teide. Při čelovkách pak hrajem stolní fotbálek a fandění a řev se rozléhá noční Timagadou. Holt srdcaři. Po nesčetných gólech usínáme na terase, hvězdy jako světla stadionů. 

První délka cesty La Hoz

Janoc toho o horském lezení moc neví, ale základní poučku, zdá se, ovládá dokonale. Brzký nástup - horolezcova smrt. Kolem poledne, když slunce pořádně pere do stěn, nastupuju první délku spárou cesty La Hoz. Stěny nejsou nějak vysoké, vlastně na vícedélky dost malé (kolem 130-150 m), ale lezení je to fajn. Klasické směry vedou spárami, kouty, sem tam plotna. Jištění všelijaké. Sem tam nýt, hlavně v plotně. Na štandech jsou taky. Zbytek je většinou na vás a vašich kamarádech a vklíněncích. Matroše bylo tak akorát, kamarádi byli dva navíc a moc jsme si to užili. Pro Jardu i Janoca to bylo první vícedélkové lezení. I já jsem si sem tam užíval až až. Skála je většinou dutá jak Radova hlava po ránu, některé boule a lišty pruží a celková kvalita skály je taková průměrná. Za pár hodin jsme na vršku, celý den úplně sami ve stěně, krásné výhledy, obloha zdobená cirry a z vršku zase jiný pohled na Roque Nublo.  

Večer pak Fiesta de los Indianos v Tejedě, lidi v bílém tančí za zvuku batucady ulicí a házejí po sobě pudr. Ty bubny jsou prostě skvělý! Joo lezení a kultůra. Ale přes únavu a celodení slunce jsme si to tolik neužili. Ještě pozdravit Yurenu, mamku Yéčka a zbytek vlasaté rodiny a pak se uklidit pod hvězdy na terasu. 

V neděli vyráží už jen v zelenohnědé duo, Janoc předstírá práci na baráku. Na silnici nás hned bere pán přímo pod stěnu. Ve vyhlíduté cestě přes borovici jsou pověšení nějací vocasové, tak nám nezbývá než si vylézt tu nejtěžší. Stejně nás ta spára lákala už včera. První délka celkem lehká spára s traverzem do další spáry. Staré účko s kroužkem jsem vytáhl rukou, tak mám alespoň super památku. Cestou posloucháme ty tři týpky. Takový choboty jsem nezažil ani na překližce. Místo helem brejle typu americkej policajt. Trio něco jako ti tři z pohádky. Tohle trio je ale Blbej, Vocas a Chobot. Blbej umí trochu lézt, ale neumí jistit. První délku skončí v nýtu, odváže se, hodí lano dolů a jesi prej nemáme cígo. Vocas, jeho brácha, to vyleze k němu. Jistí ho Chobot. Blbej pak leze dál a u opravdovýho štandu mu vocas radí, jak je má dobrat. Chobot všechno natáčí na mobil. Že to prej pak postne na locura.com. Pak ale nýty dojdou úplně a Blbej už dál nepoleze a chce dolů. Vocas už dolů nechce. Začnou se hrozně dohadovat, ječet na celý údolí.

Blbej: "Já dál nelezu, dyt tam nejsou žídný nýty. Potřebujem ty věci co říkali tam ti dva kluci, ty do těch spár".

Vocas: "Nebuď blbej a vylez to! Já to nepolezu, já mám práci a rodinu!"

Blbej: "Já mám taky rodinu, nikam nelezu!"

Chobot natáčí...

Já mezitím načínám krásnou druhou délku. Borci to nakonec vzdají a všichni na všechny naštvaní slaňují dolů. Pod skalou, tam kam hážu šutry si pak sednou a dávaj cígo. Jsme rádi, že to přežili. I když...

Druhá délka cesty Novo Combo

Naše cesta je fajn, pořád celkem těžké lezení, taková jemná šontalina, technika, chyty a hlavně stupy nejisté. Moc příjemný to není. Obtíže vygradují ve třetí délce. Odpudivá spára šla nakonec dobře, ale stěna potom mi dala zahulit teda. Malé lišty, oblé boule. Nohy bolí, hlava bojí.  Ale Jarda to po mně přelízá jakoby nic. Poslední délka je nová přímá varianta přes převis. Blbě jsem do toho nalezl, jak do plotny tak do převisu, div jsem neskočil zpátky na štand na Jardu. 

Vrcholovky

Nahoře jsme ale spokojení, odvedli jsme, sic jen 130 metrů, ale dobré práce. Při stahování lana zrovna pod nejtěžší délkou necháváme tréningově uzel na konci :)) Ovšem štěstí přeje chobotům a slaňovací kruhy jsou tak velké, že uzel vklidu projde skrz. 

Když už jsme u té klasiky, tak z hor scházíme po svých do San Matea s noční zastávkou na Pico de las Nieves. Povedený víkend. A ve čtvrtek zas :)