La maravilla tenerifeña

A quién madruga, Dios le ayuda

Už jsem nikam nechtěl, ale puente, čili svátky v úterý a ve čtvrtek, znamená skoro celý volný týden. No nekup to. A tak jsem koupil. Lístek k sousedům na Tenerife. Přidal se i Rober, navíc tam zná kamoše Josého, kterej leze. Pondělních pár piv v Boťe plynule přešlo v ranní trajekt do Santa Cruz de Tenerife. Ve Svatým křížu jsem se motal po ulicích, ale brzy jsme utekli do Laguny. Pěkné studentské město, kde motání po ulicích bylo mnohem příjemnější. Odpoledne nás nabral José a jeli jsme k němu domů, do obrovského baráku v Puerto de la Cruz. Hodili jsme věci do haciendy a skrze banánové plantáže se šli koupat k nedalekým útesům. O chvíli později sedíme na skále u vody, v ruce banán a plechovku pivka a pozorujeme kraby a skáčeme do vody a lezeme po útesu. Nikde nikdo, je sluníčko a teplo, krásnej den. V osm večer usínám v obýváku u telky při konverzaci s Josého militantní sestrou. A to nás ještě čeká návštěva Josého kámoše, hraní Guitar Hero a slacklajna do půlnoci. Pak odpadám. 

 

Ráno chcem s Bertíkem stopnout něco na Punta de Teno, nejzápadnější cyp ostrova. Ale nedaří se, všici jedou na Teide. Nakonec si pospím hodinku v buse cestou do Buenavisty. Tam už nám staví Madriďané a za chvíli jsme na tom úžasným místě - Punta de Teno. Na kopečku maják, o kousek dál gigantické stěny Los Gigantes padající do moře a ta nádherná modrá průzračná čerstvá voda. Una maravilla! Radost si do ní skočit. Opět DWS lezeníčko nad vodou (né zas až tak deep), Psicobloc en español. Sluníčko pálí, obávám se, že si v prosinci spálím záda. Jak se začne schovávat naproti za Gomeru a chystá se ke koupeli, vybíráme na útesu místo pro stan. Poslední červené paprsky už nepálí, přesto mi vypalují do paměti hezkou vzpomínku. Romantyčka milion. Ještě dělám teplou večeři a v deset už do hajan, tak se mi to líbí. Luna září že by se dalo číst. Y chacho, que calufa!

Perníčky u moře

Slunce za Gomerou

Zas tak brzo nevstáváme, na konci světa je prostě dobře. Tělo i duši čistíme zase v móřu a koukáme na rybáře, kterých je tu jak sardinek. Dneska připluje Májka. Veze s sebou i Bernharda Gudermana a Tareka Saída. A Šachtu. My šlapeme po silnici zpět a protože jsme na konci světa, tak tady samozžejmě nejezdí auta. Nepříjdeme tak o parádní průchod odfláknutým tunelem. Konečně nás dobří lidé svezou do Garachica, od tama už šlapeme po svých. José s Májou v káře nás už nahánějí, my v baru na pivku do telefonu funíme, že tvrdě šlapeme a už tam budem. Pak se šťastně shledáme a můžem jít konečně lézt!

Vistamar je fajn oblast ze které je pěkně vidět na moře :). U nás na GranCan by to byl velký poklad, tady, zdá se, je to zcela běžná a průmerná oblast. Nádherný útvary ála tafony se střídají s úžasnýma lištama, který jsou dělaný přímo na míru toho, kdo právě leze. Una maravilla! Potrestáme pár ladných linek, které jsou tak dvakrát delší než cesty u nás, až to budí strach :). Večer opět u Josého, vínečko a pizza. 

Nový den a nové lezení! Nabírají nás Tarek s Bernym a jedeme do Cañadas pod Teidetem. Je nádhernej den a ve dvou tisících metrech je hezky čerstvo. Takový to jak je sluníčko, ale přitom je chládeček, vzduch je jiskrný jak chladná rána babího léta. Akorát teď je poledne a my ještě nejsme ve skalách! A kluci že si ještě uvaří obídek. Co je tohleto za Němce teda nevím :)

Skály jsou úžasné, voňavé, barevné, jsou všude kolem a nýtky se jen třpytí. Tak honem je spojit lanem. Průvodce nemáme, ale než dojde José, tak se zabavíme vylezením věže, ze které je krásný výhled na Teide a vlastně všude. Pak ještě jednu cestu kvůli fotkám, jde nám přece o to přijít, vyfotit a nasdílet. Koho zajímá lezení. Tranquilo, estoy de coña. Ale mít stovku "to se mi líbí" už něco znamená, no né? Další lezení je ještě úžasnější. Jako v Labáku, akorát místo věčných lišt jsou umyvadla, díry a lavory všeho druhu. Člověk jen pádluje. A ta barva, a ta vůně. A sluníčko v zádech dovoluje lezení na sportovca i v prosinci ve dvou kilometrech výšky! Maravilla. A čím víc se slunce sklání dolů tím více barví už tak barevné skály. A jak zmizí úplně, začne být kláda jako blázen. 

Las Cañadas

Rozloučíme se s Josém a jedem přespat do nedalekého Májkou opěvovaného táboriska El Chio. Fajn zakončení skvělýho dne. Hodujeme, Berny nás hostí svým vino caliente z Lídlu, který popíjíme z plechovek od piva. Hezky to hřeje do ruky, zbytek těla nahříváme u ohně. Je kosa z nosa, v noci je šest stupňů, ale je fajn spát na čerstvém vzduchu. Kolem čtvrté ranní si to už nemyslím, o půl paté mě budí Mája a potvrzuje mně, že je fakt zima. Posledně takhle mně říkala, že má v pokoji myš. Proč ta holka raději nespí? :) No a v sedm vstáváme ještě do tmy a pořád té zimy. Jdeme se totiž projít na Teide.Cizinci ještě spí.

Chceme jít přes Pico Viejo, ale nevíme kde cesta je a nemáme ani mapu. Mája ji včera držela v ruce v infostánku, jenže to jsme ještě neveděli, že pujdem na kopec. Volíme nejbližší cestu od silnice, ale vine se nějak divně a furt máme Teide za zády. Nakonec nám pán, dvanáct psů a jejich boss čivava poradí a s pomocí outdoorového Němce se konečně dostáváme na správnou cestu. Na cedulce píšou extremly difficult, 10 km a 8,5 hodiny nahoru. No mi máme tak 6 hodin, Mája sandále, oba prázdná břicha, v batozích flašku vína, 9 expresek, 60 metrů lana, 1 cuñu, zapomenutou Snickersku, rohlík, možná zkažený máslo, zbytek paštiky a lístky na loď, která jede v půl osmé. Z vybavení už chybí jen ráčna a ploutve. Ale nechybí nám odhodlání. I Mája vypadá odhodlaně, zatímco si však myslí úplně něco jiného :) Ale v sandálích valí jak frčka, za tři hodky dáváme Cuñu na vršku kaldery Pico Viejo a za další dvě hodky jsme u lanovky pod vrškem Teidete. Je hezké se takhle občas projít. Vidět toho moc není, ale je příjemných 11 stupňů a vesměs sluníčko, které nám pálí obličejíky. Konečně se pořádně najíme, a je čas myslet na ústup. Za 4 hodky jede loďka. Mája jede s batohama lanovkou dolů, já sbíhám přes kopec na druhou stranu. Cedule udávající sestup na 4,5 hodky mě už neděsí, za dvě hodky jsem dole a stopujeme do Santa Cruzu. Jedeme s Uruguayskou rodinkou, s párečkem řežeme super zatáčky a do města nás hodí obrovský blonďatý metloš poslouchající jemné písně. Ještě kulíšek vykládá něco o indiánech na ledu v La Palmě, ale my už se začínáme soustředit na čas. Vyloží nás před šalinou v Laguně a poslední kousek dobíháme po svých. Ještě pak čekáme 2O minut na lodi, to je časování. Kamarádi nás krmí, rádi nás vidí, přestože Mája má hnusný nohy a já smrdím celej. Je čas otevřít lahvinku. Takhle to celé do sebe pasovalo ten den. Od čivavy až po 1. vánoční večírek na Atlantiku... 

     

Una maravilla enorme!