Fanequing calima!

Artenara - Risco de Faneque

"Dnes máme velmi horký pátek, na Gomeře očekáváme až 37 stupňů, podobně pak na Tenerife, Gran Canarii a dalších ostrovech. Vláda vyhlásila žlutý stupeň výstrahy a občanům radí, ať zůstanou raději doma, příliš nevycházejí, hlavně hodně pít a sporý oděv". 

To se na nás valí z rádia, když sedíme v autě hodného pána, který nám zastavil na půli cesty do hor. V báglu softshellku a dva litry vody, času proklatě málo a před sebou dlouhou štreku opuštěnou silnicí na Tamadabu. A od tama teprve samotný výlet na útes Faneque. 

"...Na sobotu očekáváme vyhlášení oranžového stupně..." Paráda. Na sobotu máme namyšlené lezení na jihu v Ayagaures, kde je v poledních hodinách vedro jak v pekle i bez kalimy. No výborný. Vrací se mi vzpomínka na loňskou kalimu, kterou jsem si vychutnával (která si vychutnávala mě) kdesi v barrancu de Gadayeque. Když toho času je tak málo...

Pan číšník, pracující v jeskyni, nás vyhodí v Artenaře. Hned si to míříme do další jeskyně, do informačního centra, kde pracuje jinej super pán, který nám česky oznamuje, že je Krakonoš a dává nám hrsti jahod, po kterých to tam všechno voní. Ujdeme pár kiláků notoricky známou monotónní silnicí a teprve pak nás naberou dva měřiči radonu. Vyhodí nás na začátku rally "Tamadaba - kruháč"a my si to šlapem zase tou silnicí. Je něco před dvanáctou polední a za čtyři hodiny nám z Artenary jede poslední bus dolů. Ale nejdřív je potřeba dostat se na místní konec světa - Risco de Faneque. 

 Je to skalní útes čnějící do kilometrové výšky nad oceánem, který omývá úpatí tohoto útesu. Jeden z největších útesů v Evropě. Zatím je tu akorát největší horko v Evropě. Na rozcestí vidím jasnou cestu rovně, Mája vlevo. Jdeme vlevo. Za chvilu se vracíme, cesta moc klesá. Jdeme onou jasnou cestou, ale dostaneme se jen na první skalisko. Výhledy sice dechberoucí, ale hold Faneque je ještě kousek. Vracíme se na rozcestí. Bereme zase onu levou cestu. Dostaneme se po ní ještě o kus dál (a níž!!) než předtím, abychom se v zápětí zase vrátili. Asi je to tím horkem nebo co. Provozní teplota je opravdu někde jinde než na pětatřiceti Celsiích. Konečně najdeme správnou cestu, na jejímž konci je nýt s mailonkou. Oujééé. Ale to Faneque je furt před námi! Už dávno nejde o to, vidět co je na protější skále a kochat se okolím. Hlava jen ví, že je potřeba se dostat na protější skálu! Dvacet metrů pod námi vidím natažené lano vedoucí do štrbiny kam potřebujeme - Paso de la Piedra. Trocha smýkání, něco focení, chůze "na raka" a jsme v sedle. Dopíjíme petku, však Mája má ještě půlku Nalginky. K vrcholu je to ještě podezřele daleko. Na okolní trnité keře zavěšujeme cestou kusy masa z lýtek, to proto, abychom našli cestu zpátky.

Na "konci světa" místo výhledů hledáme úkryt ve stínu. V jeskyňce dopíjíme dvěma doušky "půlku" Nalgine lahve a na rohlík s humusem (ta pomazánka) fakt chuť není. To tak spíš melounek, jablíčko, hrozno, to by nebylo? Nebylo! Vlastně ani ta voda by nebyla. Ta je až v kempu na Tamadabě o dvě hodinky později. Úbývá nám míst, kam chodívala pro vodu... Pránista by vodu z kohoutku pozoroval jak teče, ale my ji pijeme, jíme, dýcháme. Voda si na to vzpomíná, voda je krásná,...

 
Sic máme vodu, na šest kiláků po silnici už není energie. Je kolem páté odpoledne, a jak z bohaté zkušenosti vyplývá, po páté už automobily do Palmásku moc nejezdí. Tohle je ale to co my umíme, v čem jsme nejlepší. Na prázdné silnici nás nabere Anglán, kterej je sice úplně nahej a má sklopený sedadla, ale po drobných úpravách (těch sedadel) se tam pěkně vejdeme a vyskakujeme až v Artenaře. Tam, lační po ledňáku, cestou do krámu mávnem na auto. Co kdyby náhodou, když už tudy jede. Parádní týpek nám zastavuje a v rytmu salsy nás sváží dolů do Moyi.

A tak díky vám, číšníku, Krakonoši, lovče s kozím pytlem na zádech, nahatý sire a salsa-inženýre za tehnle výlet. Fakt d-ě-k-u-j-u!!