pondělí 29. dubna 2013

Peñón Grande

Tejeda - Roque Nublo - Ayacata


Veliká klasika. Tyhle tři slova jsou kanárské hory. Tyhle tři slova jsme spojili v parádní předposlední víkend (Claudio má pravdu, poslední se neříká, nikdy nevíš). A pokud bych měl dodat i nějaká čísla, tak je to 303 a 305. Raním busem 303 s přestupem v San Mateu na 305. Takhle ráno sedí v buse jen ti skalní. My, stařičký pan Marcos a švagrová od Luise. Luis má přes devadesát, má barák nahoře, v tom baráku bydlí ještě jedna paní, která si vzala policajta, vlastně možná někoho od Guardía Civil spíš. A Luisovi se daří moc dobře, je "zdravý jako jablíčko". Je příjemné poslouchat tyhle tlachy kanárských staříků, protože pokud jim rozumíte, vaše španělština je už opravdu solidní! Šofér, určitě příbuzný někoho v buse, má asi zavedený klakson dovnitř, takže každé zatroubení v zatáčce vás zvedá ze sedačky. Joo tyhlety výlety do hor. V zatáčce pod Cruz de Tejeda bus staví v báru. Šofér, stařík Marcos i švagrová Luise se odeberou na kafíčko. Bereme to ještě přes vésku La Culata (podle jízdního řádu), kde pošťák za volantem našeho autobusu občas zastaví, aby roznesl noviny do dvou baráčků. Na konci vesničky se pak otočí a jede zase zpátky a dál do Tejedy. 


Už po svých s batohem na zádech vycházíme z Tejedy a u silnice pajtlujeme níspero. A hele, přímo pod námi je paní. Oujéé. Cojelo! Cojelo todo! Vemte si! Jen si dejte! Kolem jede mamka Yéčka s malým Yairem v otřískaném miniautíčku. Jedou do lesa sbírat jídlo. Asi taky na pajtl :) Cestička se vine líně vzůru a my po ní líně šlapeme. Je teplo, vlastně docela pecen. Přes Culatu jdeme dál, až pod Roque Nublo. Z téhle strany jsme ještě nikdy nešli, tady jsme nikdy nebyli. Mám rád taková místa. Peñón Grande vypadá z téhle perspektivy zase úplně jinak. Ze severu jsem ho takhle ještě neviděl. Po cestě nepotkáváme vůbec nikoho. Přitom jsme takový kousek od místa, kde je snad pořád nekonečno lidí a parkoviště je přeplněné auty z půjčoven. Ale aby někdo z Nubla sešel těch pár kiláků dolů z kopce do Culaty, to žádnou německoanglickoskandinávskou hlavu nenapadne. Tím lépe pro nás. Na oběd si skočíme na okraj skalního útesu pod Roque Nublem. Servírují čaj a kuskus s vepřovým a sálátem. Přejídáme se výhledy na Tejedu a její calderu. Řídké pínie vystřídá měsíční krajina pod Nublem. První místo kde jsme byli, když jsme poprvé přijeli a poslední místo když jsme v červnu odjížděli. A přece to dneska bylo zase jiné. 




Scházíme na opačnou stranu a než se dostaneme na silnici do Ayacaty, dáme osvěžující koupačku v malinkaté přehradě Presa del Aserrador. V Ayacatě před večeří vylezeme dvě cesty a v mandloních pod Candelillou usínáme. Komáři mění romantickou noc na peklo, kdy se smažíme ve vlastním potu zabalení ve spacáku. 
Ráno jsme hotoví, místo stěny Los Fantasmas vylezeme pár cest v Candelilli. Byl jsem zde poprvé, ale je potřeba říct, že je to jedno z nej míst na Gran Canarii. Charakter naprosto odlišný od zbytku Ayacaty. Kompaktní cesty po dírách, lištách, všechno drží. Skrytý klenot. Cest zde ale není mnoho a žádná není lehká. O popularitě svědčí i to, že o víkendu se zde mohou stát i fronty. Dalším velkým plusem je to, že zde je až do pozějšího odpoledne stín, což je velice příjemné.

Balíme to dřív, ještě se musíme stavit v Casa Falcón dát stařičkému číšníkovi českou músicu. Cestou ze skal na stopa se ještě stavujeme u Sáry - stará paní, která má v Ayacatě koloniál. Prodává vodu, pivo, ruma a má dokonce i Lirii, naše oblíbené víno. Nedokážu si představit, že si u ní nějaký německoanglickoskandinávský turista cokoli kupuje a s místňákama se prý nebaví. Ale žije a otevřeno má pořád. Chtěli jsme zajít jen na skok, ale najednou stojím na židli a věším jí prádelní šňůru.


Z Ayacaty nás berou Holanďani na parkovisko pod Nudlem a od tama za krátko odjíždíme s parádním Norským Casanovou. Je mu sedmdesát, bere tři litry důchod, koupil si apartmán na jihu a neví c s penězma. Vykládá nám svůj životní příběh a my se bavíme.
Bavíme se aji v Casa Falcón, kde dojímáme starého Manola i mladého pingla, který vytahuje dvacetileté fotky z lyžovačky ve Špindlu . Pokouší se s námi hovořit i Manolův starší brácha (tomu musí být tak 90). Tropicala s talířkem cizrny a masa konzumujeme na účet podniku a do toho posloucháme české lidovky, které se začaly linout lokálem. Naši zarámovanou fotku z loňska sice sundal společně se všema ostatníma, ale mají ji pečlivě uschovanou. 


Už se těším na příště...

1 komentář:

  1. Šmane...su zas y toho óuplně rozněžněnej....skoro si Vás ani nedokážu představit tady "doma"...ale asi nezmrznete....ze zimy nám to tady skočilo rovnou na léto....takže v dlouhých gatích a svetru by Vám tu mohlo být fajně:)

    OdpovědětVymazat