...Lanzarote

Z Fuerte do Playa Blanky je to co by lodí doplaval. Z pohledů ve stojanech skládáme program příštích dnů. Neznáme mapu, stánek zavřený. Špár má ale otevřeno a nabízí neuvěřitelné rosé za jeden a půl dukátu. Doplňujeme tedy zásoby tekutin, ostrov je vyprahlý a kdoví co nás v té měsíční krajině potká. Prvním tipem je playa de Papagayo, ale na pěšky je to moc daleko. Za městem s Radou stopujem pouze chvilu, bůh stál při nás a seslal nám boží dvojci Ángela a Maríu. Jestli takhle vypadají andělé, pak chci do nebe! Ángel je vojáček, jeho náplní práce je chodit s ganem po Isletě v Las Palmas. María, typická Španělka je Švédka.

Ángel a María v El Golfu

 Jedou se projet po lákadlech ostrova, přesně jak to chceme my. Zkoukneme Los Hervidores, útesy protkané dírami ve kterých víří voda. Neustále do nich mocně buší vlny, obrovské masy vody. Krásný místo.

Los Hervideros

Pokračujeme potom do vesničky El Golfo, malé krásné vísky na pobřeží. Hned vedle přímo na pobřeží leží malé neuvěřitelně zelené jezírko. Angela a Maríu necháváme bohužel odjet.  Zůstáváme na pláži. Je docela chladno, ale skáčem do vln, ve kterých se už dávno koupe i slunce. Soumrak, velmi sliné vlny a proudy... dohromady to nahání až hrůzu. Ale je to krásný okamžik. Usycháme na větru, sluníčko se už asi utopilo. Za tmy vaříme večeři pod hvězdami a trestáme lahvinku silného rosé. Může být těch hvězd vůbec více než je těstovin v našem talíři?

Ve vzduchu je cítit sůl, příboj, atmosféra. Proto je tu tolik lidí, chystá se totiž fiesta. Pravá venkovská zábava po Lanzarotsku. Slečny nejrůznějších postav a věků se vlní za čtyřmi chlapci v elasťácích, kteří se vlní kolem sedumdesátileté babičky, zpívající na playback nějaký vodvaz. Nás nejvíce pobavili tři dědci v sombreru a s kytarama. Říkali si Trio Zapatista. O půlnoci pak tlusťoch, co čepoval pivo, vyhlašuje miss Pardela 2011. Pak už jsme šli squotovat na střechu nějakého baráku. 

guapas

Ráno jsme posnídali zbytky jídel (našich) a vyrazili do národního parku Timanfaya. Bylo to dál než jsme mysleli a tak jsme si trochu šlápli, poe to málo co jelo, nezastavilo. Jestli to nebylo tím šutrem co měl Rodrigo neustále v ruce, že prý posiluje. Pak nás ale nabral pán v jeepu, řikal, že bydlí v Golfu, že nás tam viděl, že chová slípky a platí ho vláda (rozumněj je na sociálce). Taky prej před 3 týdnama bral nějakou stopařku, tmavovlasou Češku, Máju. Hodil nás na křižovatku a tam nás nabrali další. Po cestě byla ale brána, kde se platil vstup, tak jsme museli cálovat. Náš plán vkrást se někudy do parku na pankáča byl tentam. Nahoře nas nacpali do busu s milionem skopčáků a povozili mezi sopkama. Když jsme přijeli zpět, plnili se už další dva busy. Humus. 

Náš "vrchol"

V přírodním krbu, díře ze které šlo teplo matky Země, jsme si opekli párky a nahřáli bagetky. Pak nás Australani hodili o kus dál k silnici a od tama jsme, konečně na pankáče, pochodovali skrze lávové pole k nedalekému vrcholu. Horší jak chodit po ledovci. Tenké krusty vyvřelé lávy se neustále propadají, všechno je vražedně ostré. Paklenica hadra. V sandálích žádná sláva. Nikde nic neroste, nežije, neteče. A když si vzpomenu, že v téhle poušti má Rada na zádech ploutve a šnorchl, musím se smát. 

Pohled do chřtánu

Ostré pekélko končí, teď už se jen vyškrábat do kopce po hromadě antuky. Myslím, že tudy moc lidí nešlo. A je to dobrý pocit. Pohled do kráteru je strhující. Ačkoli Lanzarote je s Fuerteventurou nejstarší člen souostroví, tenhle kus krajiny má na svědomí nedávná erupce z 18. století, která přikryla vroucím pláštěm široké okolí včetně mnoha vesnic. Z něj pokračujeme na ještě vyšší hroudu drobného štěrku, tentokrát ale černého. Traverznem a sbíháme zase na silnici, chodidla solidně zmasírované. Pak ještě 7 km po asfaltu, trhaje rajčata a opuncie, pár stopů jedoucích jinam než jsme chtěli a za tmy kempujem kdesi. Ještě stihnem na benzině koupit rohlíky a čipsy. Celý den jsme krom párku nic nejedli.

metodika pořekonávání trhlin

Ráno nás nakopne super kafe a dortíček. Jídlo nekupujem, máme plný břuh a pak se jistě něco najde. Pokračujem dál na sever. Poláci nás berou až nejseverněji, na Mirador del Río. Pěkná vyhlídka ve stylu Césara Manriqueho. Chvilu pobudem a už zase zvedáme palec. 

Pěkně zkušeně - v úhlu 45 st. První auto bere. Cestou k nedaleké Cueva de los Verdes šoféra málem zapálí vajgl jeho ženy. Přežili jsme to a už se kocháme 8 km dlouhou jeskyní - výdutí v lávovém proudu. Některé její části se nacházejí až pod mořskou hladinou. Je to něco zcela odlišného od Krasu. Chybí krápníková výzdoba, stěny a stropy zdobí zaschlé cákance lávy. Trikem s třicetimetrovou propastí mě jeskyně pěkně dostává. O co jde vám říkat nebudu, ať máte překvápko. 

Poslední na programu je vystoupit na nejvyšší kopec ostrova v rámci cíle Seven Samic. Dnešní oříšek se jmenuje Corona a měří kol 511 m n.m. Je to - jak jinak - sopka, jejíž vyhřezlé vnitřnosti vytvořily nedalekou Cuevu de los Verdes. Jéé! Na úpatí hory narážíme na příjemnou vinici Bodega de Yé. Předstíráme zájem o produkty a místní chlapec nám ochotně nalévá vínečko, malvasíu, ale především likéry: z kaktusu, z opuncie, z hroznů. Lehce zlikérovaní krosíme jejich soukromé vinice, kde všude rostou opuncie. Za hodku jsme nahoře, fouká jako prase. Vůbec celý výlet je nám tady zima. Mám jen tričko a triko s dlouhým. Sejdeme i do kráteru, je to fajn pocit. Jako když Třetí princ zabloudil v Broumovkách bo kde. Pak pádíme dolů, celý vyhladovělí, zase jsme nic nejedli. Máme poslední polívku ze sáčku, kterou zas nedáváme, jelikož je potřeba stopovat. Zase máme periodu, čili nikdo nás nebere. Po ujití obligátních sedmi kilometrů nás bere starý pán a další slečna, strašná sympaťanda, nás dva ošuntělý squotery vysadí přímo u obchodňáku na kraji Arrecife. Ani se nám nechtělo vystupovat. 

Noc v přístavu u silnice a taxík s černochem ani nestojí za zmínku. Další den jíme na trajektu devět hodin zásoby, trestáme tři lahvinky rosé a konečně natahujem slacklajnu na horní palubě... Se soumrakem jsme doma. 

Pico Corona

Na trajektu

Choboti Marcos & Rodrigo