V pátek vyrážíme na další exkurzi, tentokrát do vnitrozemí. Do samého středu ostrova, do oblasti kolem nejvyšší hory Pico de las Nieves. Od pobřeží neustále stoupáme nahoru a už když přesedáme ve vesničce San Mateo cítím, že ty dlouhé kalhoty jsem si přibalit přece jen mohl. Další cesta autobusem je pěkně vypečená. Borec s autobusem řeže zatáčky jak já zamlada v Need for Speed II. Jako zázrakem v protisměru nic nejede. Po večírku se nám bříška trošku houpou, ale než by Mája řekla „Potřebuju pytlík“ už vyskakujem v sedle Cruz de Tejeda. Třepu se zimou jak Asu na Matráči, Market se oblíká a Rada vytahuje bagetu. A všichni jak zběsilí fotíme kýčovitý západ slunce.
 |
| Skupina se kochá. Rada Kobilí úsměv |
 |
| Západ slunce v Cruz de Tejeda |
V Refučku se ohřejeme, dáme kávičku, pobavíme paní domácí a vyrážíme do tmy směrem někam. Po delší době najdeme fajn plácek a už se těšíme na ráno na nejspíš úžasné výhledy. Děcka se těší asi víc než já, jelikož mají průhledné cyklospacáky a chobot Rada nemá ani dlouhý rukáv. Ale devítistupňovou noc přečkají nadmíru statečně.
Krásnou noc pomalu střídá nádherné ráno, zvony na ovčích krcích a oranžově se barvící monolit Roque Nublo v dálce. Vyrážíme k němu okruhem přes Pico de las Nieves, nejvyšší horu Gran Canarie. Z vrolku skály ve výšce 1950 m n.m. je třistašedesátistupňový výhled na celý ostrov. Už je celkem pecen a tak zchladíme rozpálená těla v, ostnatým drátem obehnané, Presa de los Hornos. Odtud je to už jen kousek k Roque Nublo. Tento šedesátimetrový čedičový monolit je bezesporu symbol místní krajiny. Psala se na něm také historie granka-nárského horolezectví, jestli se tady něčemu takovému dá říkat. Ale o tom později. Každopádně železo v místní skále (a taky příslib mnoha domácích návštěv) pro mě znamená, že tu nejsem naposled. Uděláme pár fotek jak z Gran Caňonu nebo norských fjordů a ve stínu dáme Tinto. Už nám totiž dochází voda. Navíc jsme už všechno viděli, a tak se rozhodujeme pro cestu domů stopem. Problematiku „přání si“ už máme tak zmakanou, že se stalo následující: nezávisle na sobě jsme si něco ohledně zpáteční cesty přáli. Mája chtěla stopnout nějakého „Antonia“ (rozuměj prototyp Španěla) přímo do Las Palmas, já jsem chtěl narazit na nějaké horolezce z města a Radek chtěl stopnout támhle tu dodávku. Ta dodávka nám opravdu zastavila a v ní seděli dva parádní týpci, lezci, klasičtí Španělé a jeden z nich se jmenoval Antonio. Druhý byl Fernando, hasič, který je na fotkách v místním lezeckým průvodci. Když se znova ptali Rady na jméno, už to nevydržel a nazval se Rodrigo. Tehdy v té dodávce ono klasické španělské jméno parádně kontrastovalo se spáleným ksichtem gringa Rodriga. Borci se začali smát, ale ne víc než my. Entonces Don Rodrigo nació…
A samozřejmě nás vzali až do Palmy a přímo před dům, vyměnili jsme čísla a rozloučili se s námi klasickým „když budete něco potřebovat, kdykoli zavolejte“. Dneska byl dobrý den.
 |
| Místní krajina mne inspirovala k olejomalbě |
 |
| Roque Nublo v měsíční krajině |
 |
| Výhled na západní část ostrova |
Žádné komentáře:
Okomentovat