La Vida Diaria

 

Skončil víkend strávený v poušti, začala škola a zdánlivě i běžný život českého studenta v Las Palmas. Poznali jsme nového souseda Artemiho. Mají ve třetím patře parádní bejvák, spíš takovou hospodu, klub, diskotéku, koncertní halu, čítárnu, kino, restauraci. Občas jsou tam večírky pro 60-80 lidí.

Taky jsem definitivně podepsal nájemní smlouvu. Stálo nás to asi dvouhodinové vyjednávání s Doňou Broňou, Manuelem a jejich dcerou Leticiou Rubiou. S Radkem jsme si vyřídili kartu residenta. Trvalo nám to jen dvě hodky a ne tři dny jak s Mrndou v Alicante před lety. Teďka mužem cestovat za polovic mezi pevninou i ostrovy. Pro zařízení internetu je potřeba vyřídit bankovní účet, takže jsem se nenudil. Mája mezitím řešila potenciální spolubydlící, školu a nadcházející výlet, Rada se jistě svědomitě učil španělštinu, Piotr paří na komplu a všichni po večerech vysedáváme na balkoně a popíjíme vynikající Tropical nebo Tinto de Verano, občas mixnem nějaký ten stříček. Teda, … Piotr spíš paří ty hry. 

I Rada si občas zahraje. A nově máme i Wormsy 1 !

Lucha Canaria aneb silnější Tequila Sunrise

Taky jsme byli v Ikei. Za peníze latifundistky Carmen (doufám) jsme nakoupili nezbytné věci do kuchyně a zbylých pokojů. Piotrovi, který nemá peníze a chtěl židli za 50 EUR, jsme nakonec koupili židli za 8 Éček. Každý si udělal i soukromou radost. Rada pořídil nádherné povlečení (spíme teď všichni každou noc u něj J), Market má nový polštářek a kdoví co ještě, Péťa si koupil podložku pod noťas a já roztomilý hrníček na kávu. Ten den jsem měl velkou radost. 

 

Jednou jsi dole jednou na hoře

Ale každý dobrý den něco stojí. Jeden dobrý den stojí rovných 24 hodin špatného dne. A je to pořád dokola. Máme byt – výborný. Ale odpadají lidi, kteří do něho patří. Přišly Slovinky, máme radost. Druhý den Slovinky zmizely. Přišel Piotr, máme radost. Ale Pedro nemá peníze. V takových těch poslední dobou polulárních knihách typu Sekret píší, že si má člověk hodně přát. Co je ale důležitější je přát si správně. A hlavně si přát do nejmenších detailů, protože tak jako na skále ten nahoře čeká a neodpustí jedinou chybu v programu. Například jsme si přáli spolubydlícího, nejlépe Španěla nebo někoho z východu. A lup ho tam. Polák okamžitě bere, nic ho nezajímá, jen to kolik to bude stát. Teprve druhý den se ptá kde jsou vlastně koupelky. Nicméně nemá peníze. No co, chtěli jsme přece spolubydlu a ne spolubydlu s penězi.