Všichni pod stejným nebem?

Než jsem jel, bylo to někdy na jaře, koukal jsem na net kam že já to vlastně jedu. A narazil jsem na stránky (a hlavně na video) jednoho chlapíka, co si říká Daniel Lopéz. Tenhle týpek během jednoho roku natočil video o nebi nad Kanárskými ostrovy. A to stylem TimeLapse. Kanárská noční obloha je jedním z nej míst na pozorování hvězd a všech těch věcí co tam nahoře jsou. Jeho plán je natočit podobná videa ze všech sedmi ostrovů. A začal na Tenerife. No a když jsem tam pod Teidetem nedávno trávil noc, měsíc mi svítil do ksichtu a já chtěl vidět všechny ty hvězdy, tak jsem si právě na tohle video vzpomněl. A tak ho tady máte, ať víte o čem to vlastně plácám. A pak že všichni žijem pod stejným nebem...

(Na Vimeo mně to přišlo nějaký lepší, ale nevím jak vložit, tak kdyžtak klikni sem)

Nespočet hvězd jsem pak viděl o týden později, ale na Gran Canarii. To jsme spali pod Roque Nariz, na starobylém obětním místě Guančů. Ale pořád mám pocit, že to ještě nebylo všechno...

Antes de irme

Než pojedu domů, udělám si pěkný víkend ve skalách na jihu ostrova. A jaké to bylo? Né uplně ve skalách, ale bylo to fajn.

El viernes, volviendo de la playa, casi vomité en la guagua, por fin vomité a la bolsa de plástico en mi cama. Por eso no me molesté que el día siguiente habían problemas con quién va con quién y cómo van. Un follón. La intención fue que vamos al sur, a Fataga o Sorrueda, para dos días. El sábado salimos bastante tarde. Tarde para escalar en el sur. Por eso cambiamos los planes y ahora queremos subir al Roque Nublo. Pero entendí que queríamos subir al pico, arriba, escalar. De repente, Janoc se pusó muy motivado y ya está - vamos a subir al Roque Nublo. Pero antes hay que visitar nuestros amigos, tomar un café y otro café. LLamé a Rodrigo que puede esperar allí, cerca del Roque. Pero que pasa? Tantas horas! Ya no podemos hacer la Via Almana al Roque Nublo. Igual fuimos a casa de Janoc pa recoger el casco. Por lo menos vamos a comer. Había tiempo pa almuerzo. En Santa Brígida hay un local buenísimo. Comimos queso con mojo rojo, queso con mojo verde, ensalada con atún y carne. Montón de carne! Salchicha, pollo, chorrizo, ternera, cerdito, salchichón, morcilla y cerveza y cerveza y cerveza. Hemos comido un poco más que la mitad. 

"Vale, ahora nos vamos ya!" "Un café, porfavor". "Con leche y leche y leche".

Un ratito y podemos seguir. Que no, hay que esperar a una amiga! Joder, los españoles están esperando a otro español! Escribí a Rodrigo otro mensaje. Y otro mensaje escribí en San Mateo, el pueblo siguiente, dónde habíamos comprado agua y un poco de comida. 

Al final nos encontramos con Rada al anochecer. Para dormir falta mucho y además con el pelete... Vamos a tomar un café en un bar de Tejeda. Para Yure, este café fue el sexto de aquel día. A las once o no sé cuando estábamos preparando la cena entre los roques. Allí, cerca de Roque Bentayga, hemos pasado la noche última. Con varias figuras pintadas con estrellas en el cielo, con el aire fresco, con el viento, con la tranquilidad. Con la gente de mismo rollo. Y el amanecer? Chacho, una pasada!! Los nubes, una vez superando al borde de la caldera, estaban bajando a Tejeda. Rayos del sol recorrieron toda la caldera en un segundo, siguiendo correr por los valles hacía al oeste. Pero el viento! Tan fuerte que no nos permitió subir al Roque Nublo! Hemos hecho la leche caliente y con kakao en mano estabamos disfrutando la hora temprana. 

Brizón Macho

El domingo a las dos de la tarde llegamos a Sorrueda. Por fin.

Y cuando vinimos a casa tuvimos que prepararnos para la locura del día siguiente. Pero eso es otro cuento, otro día...

La maravilla tenerifeña

A quién madruga, Dios le ayuda

Už jsem nikam nechtěl, ale puente, čili svátky v úterý a ve čtvrtek, znamená skoro celý volný týden. No nekup to. A tak jsem koupil. Lístek k sousedům na Tenerife. Přidal se i Rober, navíc tam zná kamoše Josého, kterej leze. Pondělních pár piv v Boťe plynule přešlo v ranní trajekt do Santa Cruz de Tenerife. Ve Svatým křížu jsem se motal po ulicích, ale brzy jsme utekli do Laguny. Pěkné studentské město, kde motání po ulicích bylo mnohem příjemnější. Odpoledne nás nabral José a jeli jsme k němu domů, do obrovského baráku v Puerto de la Cruz. Hodili jsme věci do haciendy a skrze banánové plantáže se šli koupat k nedalekým útesům. O chvíli později sedíme na skále u vody, v ruce banán a plechovku pivka a pozorujeme kraby a skáčeme do vody a lezeme po útesu. Nikde nikdo, je sluníčko a teplo, krásnej den. V osm večer usínám v obýváku u telky při konverzaci s Josého militantní sestrou. A to nás ještě čeká návštěva Josého kámoše, hraní Guitar Hero a slacklajna do půlnoci. Pak odpadám. 

 

Ráno chcem s Bertíkem stopnout něco na Punta de Teno, nejzápadnější cyp ostrova. Ale nedaří se, všici jedou na Teide. Nakonec si pospím hodinku v buse cestou do Buenavisty. Tam už nám staví Madriďané a za chvíli jsme na tom úžasným místě - Punta de Teno. Na kopečku maják, o kousek dál gigantické stěny Los Gigantes padající do moře a ta nádherná modrá průzračná čerstvá voda. Una maravilla! Radost si do ní skočit. Opět DWS lezeníčko nad vodou (né zas až tak deep), Psicobloc en español. Sluníčko pálí, obávám se, že si v prosinci spálím záda. Jak se začne schovávat naproti za Gomeru a chystá se ke koupeli, vybíráme na útesu místo pro stan. Poslední červené paprsky už nepálí, přesto mi vypalují do paměti hezkou vzpomínku. Romantyčka milion. Ještě dělám teplou večeři a v deset už do hajan, tak se mi to líbí. Luna září že by se dalo číst. Y chacho, que calufa!

Perníčky u moře

Slunce za Gomerou

Zas tak brzo nevstáváme, na konci světa je prostě dobře. Tělo i duši čistíme zase v móřu a koukáme na rybáře, kterých je tu jak sardinek. Dneska připluje Májka. Veze s sebou i Bernharda Gudermana a Tareka Saída. A Šachtu. My šlapeme po silnici zpět a protože jsme na konci světa, tak tady samozžejmě nejezdí auta. Nepříjdeme tak o parádní průchod odfláknutým tunelem. Konečně nás dobří lidé svezou do Garachica, od tama už šlapeme po svých. José s Májou v káře nás už nahánějí, my v baru na pivku do telefonu funíme, že tvrdě šlapeme a už tam budem. Pak se šťastně shledáme a můžem jít konečně lézt!

Vistamar je fajn oblast ze které je pěkně vidět na moře :). U nás na GranCan by to byl velký poklad, tady, zdá se, je to zcela běžná a průmerná oblast. Nádherný útvary ála tafony se střídají s úžasnýma lištama, který jsou dělaný přímo na míru toho, kdo právě leze. Una maravilla! Potrestáme pár ladných linek, které jsou tak dvakrát delší než cesty u nás, až to budí strach :). Večer opět u Josého, vínečko a pizza. 

Nový den a nové lezení! Nabírají nás Tarek s Bernym a jedeme do Cañadas pod Teidetem. Je nádhernej den a ve dvou tisících metrech je hezky čerstvo. Takový to jak je sluníčko, ale přitom je chládeček, vzduch je jiskrný jak chladná rána babího léta. Akorát teď je poledne a my ještě nejsme ve skalách! A kluci že si ještě uvaří obídek. Co je tohleto za Němce teda nevím :)

Skály jsou úžasné, voňavé, barevné, jsou všude kolem a nýtky se jen třpytí. Tak honem je spojit lanem. Průvodce nemáme, ale než dojde José, tak se zabavíme vylezením věže, ze které je krásný výhled na Teide a vlastně všude. Pak ještě jednu cestu kvůli fotkám, jde nám přece o to přijít, vyfotit a nasdílet. Koho zajímá lezení. Tranquilo, estoy de coña. Ale mít stovku "to se mi líbí" už něco znamená, no né? Další lezení je ještě úžasnější. Jako v Labáku, akorát místo věčných lišt jsou umyvadla, díry a lavory všeho druhu. Člověk jen pádluje. A ta barva, a ta vůně. A sluníčko v zádech dovoluje lezení na sportovca i v prosinci ve dvou kilometrech výšky! Maravilla. A čím víc se slunce sklání dolů tím více barví už tak barevné skály. A jak zmizí úplně, začne být kláda jako blázen. 

Las Cañadas

Rozloučíme se s Josém a jedem přespat do nedalekého Májkou opěvovaného táboriska El Chio. Fajn zakončení skvělýho dne. Hodujeme, Berny nás hostí svým vino caliente z Lídlu, který popíjíme z plechovek od piva. Hezky to hřeje do ruky, zbytek těla nahříváme u ohně. Je kosa z nosa, v noci je šest stupňů, ale je fajn spát na čerstvém vzduchu. Kolem čtvrté ranní si to už nemyslím, o půl paté mě budí Mája a potvrzuje mně, že je fakt zima. Posledně takhle mně říkala, že má v pokoji myš. Proč ta holka raději nespí? :) No a v sedm vstáváme ještě do tmy a pořád té zimy. Jdeme se totiž projít na Teide.Cizinci ještě spí.

Chceme jít přes Pico Viejo, ale nevíme kde cesta je a nemáme ani mapu. Mája ji včera držela v ruce v infostánku, jenže to jsme ještě neveděli, že pujdem na kopec. Volíme nejbližší cestu od silnice, ale vine se nějak divně a furt máme Teide za zády. Nakonec nám pán, dvanáct psů a jejich boss čivava poradí a s pomocí outdoorového Němce se konečně dostáváme na správnou cestu. Na cedulce píšou extremly difficult, 10 km a 8,5 hodiny nahoru. No mi máme tak 6 hodin, Mája sandále, oba prázdná břicha, v batozích flašku vína, 9 expresek, 60 metrů lana, 1 cuñu, zapomenutou Snickersku, rohlík, možná zkažený máslo, zbytek paštiky a lístky na loď, která jede v půl osmé. Z vybavení už chybí jen ráčna a ploutve. Ale nechybí nám odhodlání. I Mája vypadá odhodlaně, zatímco si však myslí úplně něco jiného :) Ale v sandálích valí jak frčka, za tři hodky dáváme Cuñu na vršku kaldery Pico Viejo a za další dvě hodky jsme u lanovky pod vrškem Teidete. Je hezké se takhle občas projít. Vidět toho moc není, ale je příjemných 11 stupňů a vesměs sluníčko, které nám pálí obličejíky. Konečně se pořádně najíme, a je čas myslet na ústup. Za 4 hodky jede loďka. Mája jede s batohama lanovkou dolů, já sbíhám přes kopec na druhou stranu. Cedule udávající sestup na 4,5 hodky mě už neděsí, za dvě hodky jsem dole a stopujeme do Santa Cruzu. Jedeme s Uruguayskou rodinkou, s párečkem řežeme super zatáčky a do města nás hodí obrovský blonďatý metloš poslouchající jemné písně. Ještě kulíšek vykládá něco o indiánech na ledu v La Palmě, ale my už se začínáme soustředit na čas. Vyloží nás před šalinou v Laguně a poslední kousek dobíháme po svých. Ještě pak čekáme 2O minut na lodi, to je časování. Kamarádi nás krmí, rádi nás vidí, přestože Mája má hnusný nohy a já smrdím celej. Je čas otevřít lahvinku. Takhle to celé do sebe pasovalo ten den. Od čivavy až po 1. vánoční večírek na Atlantiku... 

     

Una maravilla enorme!

 

La Playa en línea

Gran follón en la cabeza, pero la playa ayuda a limpiar todo, la vista a las olas enormes y tan fuertes libera al hombre, su alma y pensamientos. Que pasó? Qué pasará? El viento quita todo el veneno de ayer y después se va llevándolo consigo. Los más atrevidos están disfrutando la fuerza del mar, cogiendo olas. Aparece el sol saliendo de los nubes. Un momento breve pero con espíritu. Buen rato para sentarme aquí, tranquilo, aplatanado, observando la vida en la playa. Y recordar y escribir sobre las maravillas de Tenerife. 

Večer s Kurtem Diembergerem

"A najednou je zde něco, o čem sis myslel, že už je dávno zapomenuto. Mnohdy je to spojeno pouze poutem jediné vzpomínky. A přesto někdy začne tato minulost žít svou vlastní tajemnou existencí a stane se silnější než skutečnost. Stane se novou skutečností..."

Tohohle typa jistě všichni znáte. Já jsem si ho sice původně spletl s Kurtem Albertem, ale není Kurt jako Kurt. Diemberger je alpinista, himalájista. V deníčku má zepár osmitisícovek, konkrétně Broad Peak, Dhaulágiri, Makalu, Everest, Gašerbrum I a K2. První dvě jmenované jsou jeho prváče. A tento týden přijel sem do Las Palmas, aby v rámci VII Semana de la Montaňa dal k dobru nějaké historky, pustil filmík a ukázal zepár fotek. Právě focení a filmování v horách se dost věnoval. Natočil například film o Peutereyském pilíři na Blanc, o lezení na Broad Peaku nebo Nanga Parbat.

Jak sám říká, dělal i jiné profese. Byl učitelem matematiky nebo zpracovával tuny papírů v kanclu. Pak s tím sekl, stal se horským vůdcem, hledal krystaly a vodil kolem Blancu. Takové povolání to je řehole a nejednou byl ve sračkách. Třeba když jeho klientovi spadla peněženka do kadiboudy na jedné horské chatě. Kurt to zkoušel několikrát, potřebovali love na zaplacení chaty. Nakonec ho spustili na laně po hlavě do hajzlu.

Foto: Kurt Diemberger

Tuhle a další historky líčil lámanou italošpanělštinou a takhle vydržel mluvit asi dvě hodiny. Nejvyšší vrcholy zlézal čtyři desetiletí. Byl svědkem zmizení Hermanna Buhla nebo "Černého léta" na K2. Expedice 50., 60. let tehdy trvaly i pět měsíců. Při pohledu na ty fotografie, které komentoval člověk, který je na nich zachycený nebo je pořizoval, se člověku přiblíží atmosféra oné tvrdé doby a může jenom smeknout. Problém na Everestu mohl být třeba už rozvodněný potok v údolí. Cesta do base campu trvala tři dny. Před tím se museli vůbec rozhodnout, která stěna hory bude nejsnažší, protože před nimi tam nikdo nebyl.

Jedlička & Diemberger

Samotný Kurt je velmi příjemný vitální chlapík, co brzo oslaví osmdesátku. Ale mladýho, co pouštěl fotky, si uměl pěkně srovnat :) Nevypadá jako klasický ošlehaný horal, vlastně je spíš jako panda. Ale v očích má tu jiskru, duši hor, tak jak ji on sám vidí v krystalech.

La Escalada en Gran Canaria

Dnešní večerní promítání místních matadorů v rámci sešlosti VII Semana de la montaňa tady v Las Palmas mě konečně přinutilo přihodit trochu špetky do lezeckého mlýna. 

Lezení na Gran Canarii je. Je ho tu i relativně dost. Dokonce se dá i slušně vybrat podle gusta každého. Bouldering, neboli escalada de bloque (ještě španělštěji zní búlder), lano (escalada deportiva) nebo trocha těch vías clásicas. Ovšem né vše je dobré tak jako třeba v Krase. Je potřeba se tím trošku probrat, tak si v tom poťapkat a zjistit co je dobré a co nebrat. 

K tomu může napomoci kletrfírer. Ten místní se jmenuje Gran Canaria - Guía de escalada deportiva. Do minulého roku žádný průvodce v podstatě neexistoval. Tento nový slibuje za 22 Euro více než 750 cest, 50 sektorů, 15 oblastí. Formát A5, čítající nějakých 140 stran poměrně dobře popisuje oblasti a cesty pomocí fotek. Nechybějí ani souřadnice nebo třeba i čísla linek autobusů. Je zde i malý slovníček s lezeckou hantýrkou a nezapomělo se ani na deníček, který je přímo v průvodci. No není to krása? Vylezeš cestu a hned pod skalů zapíšeš do deníku za jedna. Průvoda je proložen spoustou barevných fotografií ukazujíc vysportované nachos, ale i pankáče, Steva McClurea, matky od dětí a  plešouny jak drtí všechno od 6a po 8c. 

http://climbincanarias.com/guia.html

Realita je však trošku jinde. Většinou to poznáte až dyž jsme na místě. Jako první nás zaskočí samotný přístup k sektorům. Hlavně pokud jedete busem a nevíte přesně kam a neví to ani ten chobot za volantem. To se pak třeba ocitnete na mostě a ne dole v údolí nebo naopak dojdete pod útesy, do kterých se dá ale jedině naslaňovat. Dále nás může zarazit výška stěn. Ta bývá třeba i osm metrů. Z průvodce to není moc patrné, ale mějte na paměti, že ostrov je malý a tak i stěny můžou být malé. Vlastně opravdu za to (sportovní lezení) stojí čtyři oblasti: Tamadaba, Fataga, a Roque Nublo. No dobře, tak teda i Sorrueda. Výhodou je, že každá z těchto oblastí je jiná. 

Tamadaba je rozlehlá. Zabírá třetinu průvodce. Je v lese v tisícimetrové výšce. Může tam být tedy příjemně, stejně tak ale i pěkný humr. Spousta cest, všechny druhy lezby. Moje favoritka. Super plácky na spaní a večírky, spousta grilíků. Na druhou stranu je to něco jako národní park, tak na spaní je třeba povolení, nemá zde lézt více jak 30 dvojek zaráz ve všech sektorech a podobně. Nedivím se, že veliký kemp ze 70.let zeje prázdnotou a chátrá. Ale mám dojem, že praxe je naštěstí jiná. Večírky bez povolení nám tam zatím prošly, tak s lezením nemůže být problém.

Tam někde nahoře

Roque Nublo je ikonou. Sedmdesátimetrová věž na kterou vede spousta cest. Nejlehčí je La Alemana za 6b+. Něco sport, něco klasika. V průvodci jsou však popsané jen cesty vedoucí na Žábu - na sousední útvar. Příjemné prostředí, delší nástup, většinou dost lidí. Dá se machrovat před mnohonárodnostním publikem. Nacházíme se ve výšce kolem 1700 m = počasí všelijaké. 

La Rana y Roque Nublo

Fataga je fajn. Vyloženě sportovní oblast, pás skal o délce tak 2OOm. Cesty jsou i relativně vysoké, tak do 25 metrů. Příjemné lezení za lišty, bočáky. Dopoledne praží slunce, odpoledne je ve stínu až chladno. vybrat se dá z 90ti cest. Od položených kolmáčů až po pořádné převisy. Bohužel některé dardy jsou teslé nebo hůř - je zde nalepených pár chytů. Skála je místama velmi hladká, jen s lištama nebo spárkama. Barva jak v Utahu. Opravdu dobrá oblast.

 - pokud chcece dělat fotky při lezení na Fataze je dobré, mimo fotoaparátu, vzít s sebou i paměťovou kartu -

Sorrueda bude podobná jako Fataga, ale je zde více kratších cest.

Mezi další oblasti patří obtížné terény převisu Salto del Perro, Candelilla, při severním pobřeží jsou potom slabší kousky jako Barranco de Moya, Quintanilla, Cenobio, Costa Ayala, Los Baňaderos,... 

Ve spoustě oblastí jsem ještě nebyl, takže neručím za žádné informace, které jsem právě napsal. Klasiky nechám klasicky na později. Jedu si teď poťapkat do zadních sektorů Barranco de Moya. Je to totiž busem kousek...