středa 27. dubna 2016

¿Si tuvieras un día en el Paraíso, que harías...?

-dar un paseo por Las Canteras
-respirar la sal y el viento marino
-desayunar en San Mateo
-tomar un leche leche en Casa Melo
-subir las paredes de Ayacata
-comer bien en Tejeda
-beber cerveza en la terraza de las terrazas
-contar estrellas bajo el Aserrador


Mezi podzimními zájezdy se mi povedl i jeden jediný den v Ráji. Připlujete večer lodí, druhý den zažijete všechno, co jste zažívali během celého dlouhého roku a další den ráno šedesátkou na letiště a je po všem. Když usínám v horách na terase ani už nevím, co je sen a co ne. Je to dva a půl roku, co jsem byl doma na Gran Canarii naposledy. Je to hrozně dlouho, na druhou stranu, když se potkám na Canteras s Janocem, je to jako bych byl tak týden dva pryč. Hola hermanito, hola tío... Další víkend, tak další lezení, asi zase Ayacata ne?
Nasát noční moře na Ciceru, trochu se vyspat a brzy ráno a la cumbre! Stavit se na snídani v baru na autobusáku v San Mateu, lecheleche, zumo y bocadillo de lomo, porfavor.
Je krásnej den (jak jinak), v Ayacatě ještě zásadní zastávka v Casa Melo, barman mě poznává jak kdybych tam fakt týden nebyl. Prolustrovat skicy, helemese, přibylo pár nových cest. My jdeme vylézt Imidauen. Konečně.


Las Tres cuevas - Vía Imidauen


Cesta Imidauen je zdejší velkou klasikou. Prvovýstup udělali ayacatští pionýři Juan Cano a Juan Aguilar (jak jinak) a vede přes tři výrazné jeskyně. 140 metrů, 6 kratších délek, to už je na Ayacatu docela pěkná štreka. Auto, totálně počmárané zevnitř rtěnkou Janocovy holky, jsme nechali před Casa Melo, na baru prostudovali co je nového v originálních topech, zkoukli naši linku a vyrazili. U výrazného nástupového mandloně jsme se tentokrát nenechali zmást linkou nových nýtů a nastoupili bordelem více vpravo.  


První délka je úplně čistá, jen na štandu je starý nýt po prvovýstupcích. Druhá délka tě už zavede do stěny. No jasně, zase ta vůně, zase ten vzduch a hlavně zase ten prapodivný kámen, na který je potřeba si znova a znova zvykat. Pružící duté lišty, místo stupů bouličky a nebo ony lišty. Takhle i pětka překvapí. Sic v rozpacích, ale zase ten pocit, že jsem tu byl někdy minulý víkend.



Štand u první jeskyně, pak krátká překvapivá délka pro hermanita a jsme ve velké prostorné jeskyni. K pohodě nechybějí sušenky Prince, které vlastně nikdo nemá moc rád, ale vždycky je máme s sebou. Spíš bytí a zírání, než lezení. Cesta je moc pěkná, nad námi na nás čeká úžasný dlouhý kout se skobou, nejhezčí část cesty. Ale dáváme si na čas (neplést s nachos). Ayacata je malé a pro někoho úplně obyčejné místo v kopcích, pro mě je to pojem. Sector de los Fantasmas, Casa Melo, silnička k Las Ninas, noci pod mandloňem, dny ve stěnách...



Kout se spárou přechází v další délce ve spárokomín, který ústí přímo na vrcholu. Slaňák ani nehledáme, sestupujeme přes všechny stěny traverzem zpět do dědinky. Spadené jehličí klouže jak led a ledové pivo s několika chody zase kloužou do bříška v Tejedě. Co Tropical, to vzpomínka na starý časy . Nee, tolik piv to nebylo.


Výstupové komíny
Chladnou noc jsme přečkali u Janoca v Los Pérez a snídani jsme utrpěli zase v baru na nádru v San Mateu. Na kafe za námi přišel Álex a jako bonus jsme potkali i bombera Fernanda. Nic jiného bych snad ani nečekal :) Prostě Kanárky...


pondělí 30. listopadu 2015

Anaga, la flor más linda de mi querer

V rámci pracovního výjezdu na Kanárky, konečně i jinam než na Lanzarote a Fuerte, jsem se skupinou dvaadvaceti namakaných nohou a jedenácti příjemných společníků zavítal na Tenerife. Po letech zase tam, kde je dobře. Tam, kde modrá je teidecí, kde huevos nejsou jen vája a kde skelety nejsou jen kuřecí. Tam, kde z vyhlídky Pico del Teide dohlédnete až na El Hierro, na konec světa a kousek dál. Tam, kde je Punta Teno a prastará Anaga.

A právě pohoří Anaga je pro mě nově(znovu)objeveným klenotem. Za ten rok v Ráji jsem tam strávil jeden jediný boží den. Bez jakýchkoli vědomostí o čase, prostoru a souvislostí jsme tehdá sešli z hřebene na jih, až do baru v San Andrésu. Ale teprve když se sejde z hřebene na sever, to se teprve dějí, panečku, věci...



A mí me gusta caminar...


Chamorga - Cruz del Draguillo - Casas de Tafada - Las Palmas - Faro de Anaga - Roque Bermejo - Chamorga

Cestou na Pico del Teide dostávám zpětnou vazbu: "Tady slibujete, že dvoudenní výstup na Teide je zlatým hřebem programu, ale tohle je spíš taková procházka...". Chcete výlety? Dobrá tedy... Tímto okamžikem, se výstup na nejvyšší horu Španělské koruny, stal tím nejjednodušším výletem zájezdu :)

Canarina Canariensis
Chamorga je poslední dědinou, kam vede silnice. Je to konečná pro asfalt, který už cestou do vesnice byl párkrát přerušen sesuvem bahna a šutrů po posledních deštích. Vesnička je klasickou ukázkou kanárského venkova. V této původně guančské osadě žije 47 osob (v roce 2006 dosahovala zdejší populace dokonce 56 osob), je tu jeden bar, ve kterém dělá jedna starší paní dva druhy jídel: maso a zeleninu. Ale naprosto famózní a za ještě famóznější ceny! Ale nepředbíhejme, do baru Casa Álvaro se dostaneme až za nějakých osm hodin a x kilometrů. Hned za dědinou stoupáme na Cruz del Draguillo a taky ztrácíme dva členy. V hlavě mám připravenou trasu, v GPS taky, ale zase ta chuť zkusit něco víc... Dělníka pralesa se ptám na stav stezky vedoucí dolů k pobřeží k zapomenuté dědině Las Palmas (to není ta na Gran Canarii). Přecijen před pár dny mohutně pršelo a koneckonců pán s mačetou v ruce opravuje strženou cestu, která je nyní nepoužitelná. Naštěstí to není ta naše. Ta naše vede někde támhle z kopečka:


Pán říká, že dolů se dá sejít dobře, ikdyž cesta je "občas trochu strmá"... y que le gusta caminar.  U Casas de Tafada přichází tedy zásadí rozhodnutí. Jasně, mohli jsme zůstat nahoře na hřebeni a vklidu dojít k majáku, vykoupat se na pláži a být dřív v baru. Ale řekli jsme si ne. Jdeme dolů kamsi na konec světa. Skupina se rozpadá již záhy :) Někdo bojuje s trny, někdo hledá další cestu, někdo bloudí kdesi vzadu. Čekám na zbytek skupiny, zatímco Tres Jorges a další se probíjí pralesem Anagy dolů k moři. Brzy se ztrácejí kdesi v porostu, ti vzadu nikde a já stojím sám nad jakousi propastí. Není to úplně ten pravý moment, který by průvodce vyhledával :) Nakonec se všichni scházíme dole v Las Palmas, lidi doškrábaní, ale kupodivu spokojení. Bezva skupina :)


 
 
 


Do Las Palmas nevede žádná cesta, která by byla sjízdná. Nevede sem ani žádná pořádná cesta, která by byla dobře schůdná. Jen oceán postupně ukrajuje vysoké útesy a odnáší si je. A přesto je zde několik domů, ve kterých žijí lidé. Někteří jsou sice trošku podivní, ale přátelští. Nechápu nic. Pozůstatky terasovitých polí jsou evidentní, ale většina leží ladem. Nejbližší větší civilizace je Taganana na západě. My pokračujeme na východ k majáku Faro de Anaga. Když už nám celkem dochází voda, teče přes cestu krásný vodopád. No jo, na Kanárkách to takhle prostě funguje. Maják je už nedaleko. Je z roku 1861 a jako jeden z mála stojí zachovalý ve svém původním stavu. Dokonce až do devadesátých let fungoval na petrolej, předtím se ve věži pálil oliváč.


Z majáku "už jenom seběhneme dolů", na pláž už nemá nikdo ani chuť (ani čas:)), ale na pivo do baru jdeme naopak svižným krokem. Stoupáme asi hodinu nekonečným Barrancem de Chamorga až se konečně objevíme přímo u baru. U starší paní z Casa Álvaro objednávám šest porcí masa a šest zeleniny, ale prý jdeme pozdě a už má jen zbyteček. Ok, tak teda ty zbylé tři a tři porce, porfavor. Paní donese tři kotle bohovsky dobré zeleniny Rancho Canario, ze kterých se najíme všichni. Špekulujeme nad tím, že to maso už bylo v té zelenině. Omyl. Dios mío, před námi jsou tři talíře úžasných kousků hovězího. Pozdvižení. Natlačíme to do sebe a paní nám to spočítá na 3,50 ojro na osobu! Pozdvižení 2. Každý dává pět euro a paní dostává dýško asi 20 éček :)) Snad jsme tímto gestem do budoucna nezničili cenovou hladinu v regionu. Každopádně jsme se shodli, že jsme se tady najedli zatím nejlíp!


Barranco barranco



 ¿A dónde coño vamos hoy?


Casa Forestal - Las Vueltas - Taganana - bar El Puente - Playa de Tamadite - Afur - Casa Forestal

Jasně, mohli jsme sejít do Taganany, dát si oběd, koupačku na pláyi (?) a lomem (od slova lomo) vyšplhat zase zpátky. Ale řekli jsme si... víte co. Řekli jsme si, že teda půjdeme tu (mnohem) delší trasu, ale tudíž jen rychlý oběd a spíš bez koupačky... po dvou hodinách se zvedáme od stolu, jsme po obědě i po kávě, jsou dvě odpoledne a celá cesta je teprve před námi. On ten bar El Puente je fakt boží a señor hospodský a kuchař dohromady je taky skvělý. A nejfamóznější je jeho žena, která mi jen tak dala malé hrníčky na kávu Sol - El café de siempre. A tuhle moji snad největší radost na ostrově mi zabalila ještě do novin! Realmente increíble...



A koupačku? To se ví, že jsme dali i koupačku. Z Taganany nás na pláž zavede vinařská stezka PR-8. Chodníček vede skrze terasovitá políčka okolo starých dřevěných lisů na víno, které připomínají zašlou slávu vinařské oblasti Anaga. Dodnes se tu však víno v menší míře pěstuje. Když si dáte sklenku, na jazyku se vám bude převalovat úrodná půda, mořský vzduch i kus historie...

O půl paté vyrážíme z místa příznačně nazvaného El Infiernillo (Pekélko) přes Afur k autu. Čeká nás posledních 850 m. Matematika je to jednoduchá: 0 m n.m. + 850 m n.m. = 850 m n.m. S touto rovnicí nám naštěstí pomáhá zapadlý bar v Afúru s neskutečnou atmosférou. Všude samé lahve od alkoholu a mezi němi fotka dvou pánů. Jeden pán si třese pravicí s druhým. Ten druhý je generál Franco, u toho prvního si objednávám pivo a kolu. Lidé si zde objednávají pivo a kolu už 55 let a vždycky jim lahváče otevřel tento pán.



Dopijem a půjdem. Z toho stoupání už mají všichni tmu před očima. To proto, že se před hodinou setmělo :) O půl osmé jsme u aut a myslím, že zase spokojení... 
"Jako lékař tě teda nepochválím, ale jako turista ano." Jorge, dík, že jsi byl ten večer turistou :)


Chamorga - Las Palmas - Faro -Chamorga
Casa Forestal - Taganana - Playa Tamadiste - Afur - Casa Forestal




pondělí 21. září 2015

молодец !

Metro narvaný, hlava nasávala cizí rozhovory o který jsem opravdu nestál (ale co už, když rozumím řeči těch osob), v kupéčku si rvu sluchátka do uší, abych neslyšel samozvaného radikálního a militantního řečníka, majícího na srdci jistě mnoho inteligentního k tématu uprchlíků. Doma v prázdné lednici zbytek fíkové marmelády, kýbl brusinkové (to jsem byl kdysi v Norsku) a jedna Plzeň (!). A na stole vzkaz od rodiny, kde mimo jiné stálo: "Tak co návrat? Asi blbý co?"
Ach ty návraty... Asi blbý, no...


A je to tady. Na konci pobytu v Ráji jsem nevěděl, co vlastně s tímhle prostorem zvaným Islas Afortunadas dělat. Mám psat dál o jiných věcech a blok přejmenovat? Mám psat jednou za rok zrovna o Fuerteventuře, kam jezdím "pracovat"? Vážně?! No creo. Gruzie, Arménie, Pyreneje. Krása, nádhera, vytoužená místa. Ale já jsem pořád nevěděl a navíc, vždycky se to někam napsalo. Ale teď, když jsem byl jen sám se sebou? No, pořád nevím, ale není čas. Je potřeba psát.

Tohle se musí napsat hned. Za čerstva. Masová kapsička nebo šaurma je taky nejlepší teplá, čerstvá. Cenu s taxikářem je taky nejlepší domluvit hned (ale zásadně neplatit:)) a sníh nejlépe drží hned za čerstva po ránu. Hned. Za čerstva. Dokud má člověk kolem sebe tu parádní bublinu času, ticha a Prostoru, kterou si měsíc budoval a která, kurňa, musí přeci chvilu vydržet. Ještě ten večer a druhý den ji krmím stahováním fotek a pomalým, pečlivým vybalováním. Ale brzy je uklizeno, vypráno, staženo a je jasné, že v tom tak moc známém a zaběhnutém prostředí bublina rychle splaskne a nahradí ji opět Proces, naprogramované trasy, hodiny, minuty, lidé a jejich slova a spousta zbytečných zvuků a hluků. A tak honem s tím na "papír", než si půjdu do červenožlutého obchodu pro další Plzeň, než šáhnu do klasického regálu pro stále stejnou mozzarellu a k tomu pár 20x dražších rajčat bez chuti a barvy. Jediné, co mě u toho může překvapit je prodavačka, která si za ten měsíc možná udělala novej melír. A nebo taky ne... 

Ticho a Prostor

neděle 8. února 2015

Obrazy z Palmy


Sbírám obrazy, které jsou záznamem zažitých chvil. Čím hezčí chvíle, tím cennější obraz. Jsou lidé, kteří mají takových obrazů celou galerii, a jsou lidé, kteří nemohou nabídnout jeden jediný obraz, jeden jediný výjev či zátiší, které by za to stály.


Je až neuvěřitelné, kolik obrazů je člověk schopen v určitých momentech a obdobích nasbírat. A je stejně tak neuvěřitelné, až děsivé, že někdy v galerii opravdu žádné obrazy nepřibývají. Alespoň ne takové, které by za to opravdu stály...



Když nejsi s to si na nic vzpomennout, nic hezkého druhým vyprávět, přestáváš žít.


A proto vám (i sobě) ukážu jeden obraz, vlastně destíky obrazů, které jsem získal během pár dní na La Palmě. Je to ten poslední obraz, který roky chyběl v celé téhle skládačce...v Galerii z Ráje. Ani nevím, proč už tu vlastně dávno nevisí. Za tu dobu jsem si na Palmu a na tenhle rest vzpomněl kolikrát. Na banány, na prudké kopce, na neuvěřitelné stěny, na ten klid, houževnaté pínie, krkavce na vrcholcích hor. Na úžasnou samotu, úplně jinou než pár dní předtím na Gomeře, takovou, kterou bych vyměnil za máloco. Na hvězdné nebe nad děravou střechou ovčí chatrče, ve které jsem se třásl zimou. Jo to noční nebe. To všechno jsou obrazy, které mám před sebou tak živé, jako bych včera připlul z La Palmy do Palmásku. Jako bych při psaní nepil Radegast, anonymně kdesi uprostřed Evropy, ale sedmičkovýho Tropicala přesně tam, kde mám být. 
 


Jediné, co se v životě neztrácí je čas, který dobře prožiješ. I jeden jediný obraz tě může na dlouhou dobu zásobit. Můžeš se k němu vracet a znovu z něj čerpat sílu, přestože chvíle, kdy byl stvořen, je dávno pryč.


Včera jsem se vrátil z La Palmy. Včera před třema rokama. A bylo to boží! Po všelijakých Vánocích v Česku jsem se konečně vrátil v půlce ledna na ostrovy. Navíc aspoň o týden později než ostatní a to mě tížilo:) Hned jsem nakoupil lístky na trajekty a sestavil si solo akci La Gomera-La Palma plus lezení na Tenerife. Týden a půl zkoušek, vína a filmů a tradá, adios Las Palmas y hola aventura!  Po kontroverzní návštěvě La Gomery jsem se večerním trajektem přeplavil na La Palmu. Na lodi jsem sice udělal základní hygienu dokonce před zrcadlem, ale v Santa Cruz de la Palma jsem si po vylodění v jedenáct v noci našel leda tak plácek na smeťáku mezi barákama. Usínal jsem se starostí, že po tom všem na Gomeře mám být s tím týpkem v zrcadle další čtyři dny úplně sám...


Ráno šedivo, poprchávalo. Udělal jsem si hrubej plán výletu. Za městem stopnu auto a to mě vyveze serpentinama do hor až na vršek ostrova o 2500 metrů výš. Celkem brzo jsem stopnul vousatýho sympaťáka (teďka se jim říká hipsteři), který jel ale jen na odbočku do hor. Za tu chvilu v autě mně však celý můj plán rozmluvil, že prý do hor nic nechytím a že je stejně lepší si to vyšlápnout (jasný důkaz toho, že to žádný hipster, nebo také salonní intelektuál nebyl). Takže na odbočce do hor to se mnou zase otočil a zavezl mě zpátky do města na bus :) No jo, žádnej punk to není, ale proč taky, když lístek kamkoliv po ostrově stojí paušálně dvě eura! Takže si to šinu busem do El Pasa. Šedivo, poprchává, z mraků visí chmury. Jsem fakt unavený, tělo i hlava. Vlastně se mi nikam nechce. Brzo usínám s tváří na skle. Když otevřu oči, zírám přímo na obrovskou kalderu. Tak obrovskou, že je vidět i z vesmíru. Je nádherně, sluníčko a teplo. Nechápu co se stalo. Vystupuju v Los Llanos, největším městě ostrova.

Z letargie mě rychle dostane brutální kopec mezi ulicemi směrem do hor. Na lidi už ani nemám náladu, všechno jdu pěšky, ikdyž cesta nahoru a dolů do Barranco de Angustias mě teda nenadchává. Ale jakmile jsem tam, prostředí mě plní novým elánem a chutí objevovat. Do cíle nahoře v kempu píšou 7 km, 5 hodin ?! Tak to asi néé. Jsou tři, první lidé se už vracejí zhora dolů k autům. Až k Dos Aguas je to pohoda, hupkáš si to po kamenech. Cascada de los Colores asi slibuje hezké barvičky, a tak zahazuju batoh a běžím slepou větví kaňonu k té nádheře. Není čas. A fakt, veliká paráda. Běžím zpátky. Za hoďku je tma. Poslední výšlap a už slyším hučet řeku na dně caldery. Do kempu dorážím v sedm večer a za šera ještě dávám ledovou koupel v korytě řeky. Je to úžasné nádherné místo. Nevím na co jste byli zvyklí vy, ale já jsem byl naprosto unešený. I přes to všechno, co už jsem na ostrovech viděl. Ale né, nechám si to na ráno, schovám si to na rozednění a můžu se celou noc těšit. Škoda, že jsem na tom měkkém jehličí zase usnul. Nejraději bych se celou noc díval na koruny mohutných borovic a nasával tu "palmovou" vůni. Co na koruny stromů! Mnohem dál, protože teprve nad nima byla ta nekonečnost, ten montón hvězd. To noční nebe by mohlo být stejné jako jinde na ostrovech ale prostě není. Je rozdíl mezi hvězdami nad Roque Nublo, pod Teidetem, v kaldeře vesmírných rozměrů nebo u Majáku na konci světa. 


Když přijde ráno, na které jsem se celou noc těšil, mrzí mě, že už vybledlo nekonečno a všechno zase dostává rozměr. Ale není to jedno, když po dobrém přichází stejně dobré? Zatímco vršek patnáctisetmetrové stěny se už koupe ve slunci, bavíme se s Johannem v chladném ránu. V celé obrovské kaldeře je akorát Johann. A naprosto to sedí. Tady ani nikdo jiný být nemůže. Johann je tu sám. Je tichý a věcný, je hrozně v pohodě. Náš vzájemný dialog je přesně takový. Vyměníme si pár vět a zase jdeme každý ke své snídani. Johann má dole auto, kterým chce vyjet na vrchol Roque de los Muchachos. Jeho nabídka, že mě sveze a ještě pojezdíme kus ostrova je bezva, ale působí jaksi až nepatřičně. Odmítám a myslím si, že Johann je rád.

Jen tak nalehko mířím dál do kaldery na vodopády. Jen foťák a dvě sušenky do kapsy. Ja krásné teplo, je krásné se takhle poflakovat. Na chvíli si lehnu na cestu, nejde spěchat. Pár textovek. Skoro se až rozhlížím okolo, jestli mě někdo nepozoruje, že tady takhle komunikuju se světem. Mít tak den navíc, zůstal bych u řeky, seděl bych na slunci, opřený o borovice a byl. Ale stejně, přicházejí první turisté, je čas zmizet. 

Z kaldery vedou jen tři cesty. Dvě nahoru a jedna dolů. Jednou chodí všici, druhou si nechám na příště a sestupuji zpátky dolů. Cestou zachraňuju u brodu vrávorající stařenku. Snad jsem si dobrým skutkem zajistil odjezd z parkoviště do města :) Dole jsem hned a hned mě také nabírá pár příjemných důchodců (jedni z těch, co byli u záchrany), kteří mě vezou zpět do Los Llanos odkud jsem přišel. Rychle nakoupit v obchodě spoustu dobrot za málo peněz a honem se zase vydat na cestu. Moc aut, moc lidí, moc krásný ostrov a málo času. Musím sestoupit až na dno údolí, abych se zase vyšplhal nahoru na druhou stranu. Cestou křižuji silnici, tak zkouším jednou stopa. Zastaví dvě starší dámy, ale jedou dolů k moři a já potřebuju nahoru do hor. A zase je to tak nějak správně. Navíc dámy na zadním sedadle už vezou snědého blonďáka s bílým psíkem na klíně, který vypadá, že bude jejich animátorem večerního programu. Za šera se vyškrábu nahoru na hřbet a nad Torres del Time si ustýlám na malém plácku u kříže s výhledem na kus ostrova. Víc než hvězdy dneska v noci blikají světla největšího města La Palmy. 



Dneska to bude jenom do kopce. Převýšení bezmála dva tisíce metrů, 14 km jen a jen do kopce. Až na vršek ostrova. Křoví se začíná měnit v borovicový les. Kůra stromů je tu často ohořelá, asi následky dřívějšího požáru. Tyhle moje oblíbené pínie jsou nejen velmi odolné vůči ohni, ale dokonce oheň potřebují! To je úžasné! Při požáru doopravdy uhyne jen malé procento těchto borovic. Stromy jsou tu větší a mohutnější než u nás na Gran Canarii. Jsou takové moudřejší a houževnatější. Možná i proto, že přežily kácení a drancování od Španělů pár set let zpátky. 

Po levici mám blízký oceán, po pravici snad ještě větší hloubku. Jdu po hraně Caldery de Taburiente. V pinaru se ztrácím v mlze a těžkých mracích. Ve větvích se sráží takové množství vody, že to vypadá, že prší. Lepší se to až nad hranicí lesa. Mlha najednou ustupuje dolů jak když pustíte film pozpátku. Batoh nechám na cestě a vyběhnu si na Pico Palmero, abych konečně nahlédl do kaldery. To bylo něco, co jsem v životě neviděl. Ohromné stěny spadají kamsi dolů na dno obrovského kráteru, do kterého se přes hranu nalévají v podveřer mraky. Ohromný kotel vroucích mraků. Tam někde dole pod nimi jsem předevčírem tábořil. Ve sklánějícím se slunci se nedaleko lesknou první kupole mezinárodních observatoří na Roque de los Muchachos. Než k nim dorazím – na vrchol Roque de los Muchachos (2426 m) – poslední paprsky se odrážejí od těchto kovových pouzder obrovských dalekohledů. Na západ slunce přijíždějí ti samí důchodci, kteří mě vezli do Llanos a paní už na mě z dálky vesele volá “Zachránce!”. 





Kousek pod vrškem mám najitý parádní biváček, a tak na kameni na okraji kaldery vklidu chytám poslední paprsky, které už dávno nehřejí. Nikde ani noha, jen vítr a pár ptáků. Vychutnávám si samotu. Je fakt zima. Už se těším na polívky do mojí “Ovčírny”, jak můj příbytek nazvala dvojice holek z Čech, která dorazila za soumraku. Ovčírna je náhodou super. Chrání před větrem, střecha chybí, a tak je vidět krásně na noční oblohu, kvůli které jsou tu i všechny ty dalekohledy. Před spaním se jdu ještě projít do noci, najít tu svoji hvězdu a pak na kutě. 
Jenže je taková zima, že spát moc nejde. Jsou asi 4 stupně a nad ránem jen těsně nad nulou. Postupně nacházím mechanismus jak nejlíp usnout. Zafunguje, když si položím hlavu na šutr a dírou ve střeše pozoruju světýlka tak dlouho dokud se oči nezavřou únavou. Spím v 1100, ve 0200 čůrám ze spacáku a vařím čaj a ještě zaberu mezi 500-700. Když tma bledne, s radostí vyskakuju ze spacáku, ze zimy do zimy. Svítá. Zase přemýšlím, jestli je lepší svítání nebo západ. Jaký bude den? Co mě čeká? Koho potkám? Jaký byl den, co se událo, koho jsem potkal, co nového jsem zažil? Pořád nevím... Každopádně teď se rodí nový den, tak hlavně to nepropásnout! Chystá se to dlouho, ale nakonec je to vždycky jen okamžik, kdy se narodí nový den. 



Když stoupám od Ovčírny k vrcholu, už tam někdo je. Tuším Johanna, měl to v plánu. Je to on. Před dvěma dny jsme si domluvili takové neformální dostaveníčko. Je tak nenápadný, že mně ani nevadí, že na vyhlídce nejsem sám. Dokonce ho pak zvu do mýho bejváku na čaj a on dokonce přijímá. Cookies zapomněl v autě, škoda. Opět mi nabízí, že s ním můžu jet na Pico de la Nieve a pak do los Tilos. Krátce váhám, viděl bych toho víc, ale preferuju zůstat tady nahoře. Na sluníčku. Všude jinde jsou hutné mraky. A přes hřeben vulkánů se už od rána valí Brisón Macho a bude tomu tak celý den dokud opět nenaplní celou kalderu. Zatím je ale kaldera úžasně čistá. Je odtud vidět řeka i kemp o patnáct set metrů níže. Nikam nespěchám. Chci obejít část kaldery přes další vrcholy a pak sestoupit do Santa Cruz na loď domů. 


Na Pico de la Nieve si dávám delší pauzu, krmím krkavce chorrizem a kochám se stále stejnými pohledy. Kaldera už je plná bílých mraků a další neustále přitékají. Protější Pico Bejenado jako osamělý ostrov ční z moře mraků. Nejraději bych obešel celou kalderu dokola a přes sopečný hřbet pokračoval na samotný jih. Ale není čas.


Scházím po žluté značce, která několikrát protíná klikatou horskou silnici LP-4. Už cestou dolů vymýšlím, jak příště půjčím kolo a tuhle silnici si vyšlapu od moře až na vrchol. Sestup už je docela peklo. Když zahlédnu silnici, jede zrovna auto, ale jak se na ni dostanu, nejede nic. Pak pěšinu ztrácím a pokračuju už jen po silnici. Cesta vůbec neutíká. Naštěstí stopnu německý pár. V autě jim to pěkně smrdí, zvláštní, že jsem si toho nevšiml hned. Aha to jsem já :) V Santa Cruzu zase nakupuju spoustu jídla a svému apetitu dopřávám plnými doušky… i sousty. Je zataženo, poprchává, čekám na trajekt na Tenerife. To v horách bylo krásně. Furt. Všude. 


Z ostrova jsem toho spoustu nestihl, ale mám dojem, že jsem si to užil, prošel a zažil opravdu na plno. Tu dřinu, vůně, zimu, horko, krásu. Oproti Gomeře jsem na La Palmě byl rád sám. Na moři přemýšlím, kdy se sem zase podívám. Protože restů tu mám ještě dost. Na Tenerife jsem zavítal k Janocovi, kde už byl Rada a společně jsme si dali ještě lezecký víkend v Caňadas pod Teidetem. V neděli v noci jsem zase doma v Palmásku. Do takového “doma” se vrací velmi snadno. Ať už byl vejlet jakkoliv boží. Nechápu, že jsem se z cest po Gomeře, La Palmě a Tenerife vrátil už za nějakých jedenáct dní! Přitom obrazů mám na celý život…


pátek 21. února 2014

Kanárská zima

Un canarión no tiene frío. Tiene pelete.

No co vám budu povídat. Poslední dvě zimy jsem strávil na ostrovech. Pravda do vody už to chtělo neopren a na Tamadabě ve skalách ti občas studily ruce. Předloni na La Palmě, na samém vršku ostrova, byl v noci dokonce jen jeden stupeň a loni v únoru na Gran Canarii už kvetly mandloně. Dva roky jsem trávil zimu na zaslíbených ostrovech a letos už jsem se na ten sníh v Česku opravdu těšil. No co vám budu povídat...
                                                                                  

únor 2014 v okolí kempingu El Chio, NP Pico del Teide

V horách Gran Canarie

Krkonoše nebo La Palma?!

La Gomera, v létě ohně, v zimě sníh


pondělí 29. dubna 2013

Peñón Grande

Tejeda - Roque Nublo - Ayacata


Veliká klasika. Tyhle tři slova jsou kanárské hory. Tyhle tři slova jsme spojili v parádní předposlední víkend (Claudio má pravdu, poslední se neříká, nikdy nevíš). A pokud bych měl dodat i nějaká čísla, tak je to 303 a 305. Raním busem 303 s přestupem v San Mateu na 305. Takhle ráno sedí v buse jen ti skalní. My, stařičký pan Marcos a švagrová od Luise. Luis má přes devadesát, má barák nahoře, v tom baráku bydlí ještě jedna paní, která si vzala policajta, vlastně možná někoho od Guardía Civil spíš. A Luisovi se daří moc dobře, je "zdravý jako jablíčko". Je příjemné poslouchat tyhle tlachy kanárských staříků, protože pokud jim rozumíte, vaše španělština je už opravdu solidní! Šofér, určitě příbuzný někoho v buse, má asi zavedený klakson dovnitř, takže každé zatroubení v zatáčce vás zvedá ze sedačky. Joo tyhlety výlety do hor. V zatáčce pod Cruz de Tejeda bus staví v báru. Šofér, stařík Marcos i švagrová Luise se odeberou na kafíčko. Bereme to ještě přes vésku La Culata (podle jízdního řádu), kde pošťák za volantem našeho autobusu občas zastaví, aby roznesl noviny do dvou baráčků. Na konci vesničky se pak otočí a jede zase zpátky a dál do Tejedy. 


Už po svých s batohem na zádech vycházíme z Tejedy a u silnice pajtlujeme níspero. A hele, přímo pod námi je paní. Oujéé. Cojelo! Cojelo todo! Vemte si! Jen si dejte! Kolem jede mamka Yéčka s malým Yairem v otřískaném miniautíčku. Jedou do lesa sbírat jídlo. Asi taky na pajtl :) Cestička se vine líně vzůru a my po ní líně šlapeme. Je teplo, vlastně docela pecen. Přes Culatu jdeme dál, až pod Roque Nublo. Z téhle strany jsme ještě nikdy nešli, tady jsme nikdy nebyli. Mám rád taková místa. Peñón Grande vypadá z téhle perspektivy zase úplně jinak. Ze severu jsem ho takhle ještě neviděl. Po cestě nepotkáváme vůbec nikoho. Přitom jsme takový kousek od místa, kde je snad pořád nekonečno lidí a parkoviště je přeplněné auty z půjčoven. Ale aby někdo z Nubla sešel těch pár kiláků dolů z kopce do Culaty, to žádnou německoanglickoskandinávskou hlavu nenapadne. Tím lépe pro nás. Na oběd si skočíme na okraj skalního útesu pod Roque Nublem. Servírují čaj a kuskus s vepřovým a sálátem. Přejídáme se výhledy na Tejedu a její calderu. Řídké pínie vystřídá měsíční krajina pod Nublem. První místo kde jsme byli, když jsme poprvé přijeli a poslední místo když jsme v červnu odjížděli. A přece to dneska bylo zase jiné. 




Scházíme na opačnou stranu a než se dostaneme na silnici do Ayacaty, dáme osvěžující koupačku v malinkaté přehradě Presa del Aserrador. V Ayacatě před večeří vylezeme dvě cesty a v mandloních pod Candelillou usínáme. Komáři mění romantickou noc na peklo, kdy se smažíme ve vlastním potu zabalení ve spacáku. 
Ráno jsme hotoví, místo stěny Los Fantasmas vylezeme pár cest v Candelilli. Byl jsem zde poprvé, ale je potřeba říct, že je to jedno z nej míst na Gran Canarii. Charakter naprosto odlišný od zbytku Ayacaty. Kompaktní cesty po dírách, lištách, všechno drží. Skrytý klenot. Cest zde ale není mnoho a žádná není lehká. O popularitě svědčí i to, že o víkendu se zde mohou stát i fronty. Dalším velkým plusem je to, že zde je až do pozějšího odpoledne stín, což je velice příjemné.

Balíme to dřív, ještě se musíme stavit v Casa Falcón dát stařičkému číšníkovi českou músicu. Cestou ze skal na stopa se ještě stavujeme u Sáry - stará paní, která má v Ayacatě koloniál. Prodává vodu, pivo, ruma a má dokonce i Lirii, naše oblíbené víno. Nedokážu si představit, že si u ní nějaký německoanglickoskandinávský turista cokoli kupuje a s místňákama se prý nebaví. Ale žije a otevřeno má pořád. Chtěli jsme zajít jen na skok, ale najednou stojím na židli a věším jí prádelní šňůru.


Z Ayacaty nás berou Holanďani na parkovisko pod Nudlem a od tama za krátko odjíždíme s parádním Norským Casanovou. Je mu sedmdesát, bere tři litry důchod, koupil si apartmán na jihu a neví c s penězma. Vykládá nám svůj životní příběh a my se bavíme.
Bavíme se aji v Casa Falcón, kde dojímáme starého Manola i mladého pingla, který vytahuje dvacetileté fotky z lyžovačky ve Špindlu . Pokouší se s námi hovořit i Manolův starší brácha (tomu musí být tak 90). Tropicala s talířkem cizrny a masa konzumujeme na účet podniku a do toho posloucháme české lidovky, které se začaly linout lokálem. Naši zarámovanou fotku z loňska sice sundal společně se všema ostatníma, ale mají ji pečlivě uschovanou. 


Už se těším na příště...