pondělí 25. února 2013

Člověk si jede zalézt a ...

 ...nachodí bezmála třicet kilometrů. 
Nakonec se procházka stala hlavním bodem programu. Me gusta caminar...

Cruz de Tejeda - Artenara - Tamadaba - Presa Los Perez - Valle de Agaete (Los Berrazales)



Ve čtvrtek navečer nás bus vyflusne na Cruz de Tejeda. Nakonec se místo stopování na Tamadabu projdeme pěšky (netušil jsem, že až na Tamadabu). Kufr se zvedá, ale to se rozchodí. Hnedka pěkně svižně do kopečka podél tejedské kaldery na vyhlídku Degollada de las Palomas, která je nám notoricky známá z autovýletů. Dál cesta stoupá směrem k nejvyššímu vrcholu severní části ostrova Montaña de los Moriscos (1774 m). Dost se honí mraky, na Cruzu je vidět, jak se masa mračen snaží dostat přes průsmyk a vlít se do Caldery de Tejeda. Ale nějaká neviditelná síla je vždycky na hraně zastaví a do obřího kotle mraky nepustí. I Los Moriscos jsou už v mlze když procházíme pod jejím vrcholem. Náhle zase mraky zmizí. Vylézám si na dvacetimetrovou skalní jehlu, která ční nad obrovitánskou propastí. Z náhorní strany je to kousek, ale z vršku koukám do stametrové propasti. Je tu i vrcholová knížka z roku 1967, napůl shnilá. Poslední zápis do ní udělala tužka v roce 1998. Je to docela zážitek ten vzduch okolo. Cestou dolů potkávám pětačtyřicetiletou rezavou skobu a shnilou smyčku. Skalní věž se pravděpodobně nazývá Picacho, ale to snad ví jenom místní. 


Ve skále o kousek dál jsou vykutány jeskyně Cuevas del Caballero. Několik jeskyň přírodního původu bylo pozměněno a upraveno. Jsou spjaty s původními obyvateli Gran Canarie. O jeskyních se traduje, že měly náboženský, rituální účel a kolují řeči o ženách, které zde praktikovaly čarodějnictví. Dnes na jeskyních nic mystického není, jsou uzavřené mříží a archeologické nálezy se taky nekonaly, jelikož jeskyně dříve opakovaně využívali pastevci. Jdeme raděli dál, sluníčko se už sklání a do Artenary dorazíme akorát se západem. Zalehneme u cesty směrem na Tamadabu a konečně spíme venku. Noční zima a vlhko mě opět překvapilo, ale nebudu nosit přece bundy a boty, když jsem v Africe :) 


Na Tamadabě leží mlíko, les a skály jsou plné mokrých mraků a mlhy. No na lezení to není. Na chození taky ne, protože vidět nic není. Je to tak na to jet do Palmásku. Ale jedenáctá rozhoduje a dělá se docela hezky, dokonce i slunce svítí. Ale vždycky jen na chvilu, pak jej vystřídá hustý mrak, že nevidíme ani na délku lana. Ale něco vylezeme, něco ne a večer jsme docela příjemně utahaní. Se západem sluníčka mraky mizí, stejně jako včera a je nádhernej večer. Noc strávíme v osvěčené jeskyni, která nás chrání před ostrým svitem měsíce. Brzo však přijdou mraky a donesou opět spoustu vody, aby v zápětí svítily zase hvězdy. No hold Tamadaba v zimě. 

V sobotu ráno se Majule probouzí do pracovního dne, máme sraz s Červencem (kolega z práce), který doveze partu univerzitních pracovníků předdůchodového věku a spolu se vydáme na výlet do údolí Agaete. Všichni jsou dost vystajlovají, pláštěnky, bundy, čepice a já - dvoje ponožky v sandálích - se cítím trochu nepatřičně. 
Borovice v mlžném lese jsou pokryté lišejníkem (liquen) od koruny po kořeny. Lišeník visí ze stromů jako cáry starých fousů. Jakoby se tudy přehnala velká voda. Tenhle cár vlasů na stromě možná nepůsobí vyloženě jako ozdoba, ale jsou si navzájem užiteční. Strom vytváří životní prostředí pro lišejník a ten mu na oplátku zachycuje vodu z mraků a po kapkách ji dávkuje kořenům oné borovice. 
Jarrón
Dole, již pod Tamadabou, u přehrady Presa Los Perez se nachází poměrně nový sektor sportovních cest (pracovní název sektoru je myslím "Sin Alma"). Je zde jen pár cest, ale takhle z dálky to vypadá docela zajímavě. Prochajdu končíme v Los Berrazales v údolí Agaete. Je to jedno z mála míst na Kanárských ostrovech, které se označuje jako údolí. Půda v Agaete patří k těm nejúrodnějším na ostrově, pěstuje se tady i káva. K úrodnosti půdy přispěla dávná vlna tsunami, která vznikla po ohromném sesuvu části Tenerife. Vlna zasáhla údolí a nahrnula do něj obrovské množství mořských sedimentů. Dokazují to mořské fosílie, které se našly hluboko v údolí.
My po těch pár dnech a mnoha nachozených kilometrech máme nohy jako ty fosílie.
Presa Los Perez. Vlevo dole nový sektor




úterý 19. února 2013

Fiesta, mucha fiesta


Skončily se karnevalové oslavy. V neděli byla pohřbena Sardinka (Entierro de Sardina) a tím celé únorové šílenství skončilo. Teda až do příští fiesty.



V sobotu jsme se byli kouknout na procesí Cabalgata - karavana upravených kamionů, na kterých je pořádná stage. Populární hudba na plné koule a dvacet až třicet lidí v kostýmech Ludvíkovské Francie paří s cigárem a drinkem v jedné ruce na Gangam style. I Michal Teló s loňským hitem "Asíkosemimata" je stale v kurzu. Desítky kamionů vyrážejí od Triany skrze celé město směrem k pláži a celému procesí to trvá pět hodin než se dostanou do cíle. Mezery mezi kamiony vyplňují stovky lidí v kostýmech. Baletky, houbičky, kelímky, supermani, Spidermani, tygři a tygřice, zdravotní sestřičky, Guardia civil nebo zvlášť oblíbení  playboy zajíčci. A vůbec, místní chlapci a pánové mají zvláštní zálibu převlékat se za ženy. A dělají to opravdu svědomitě. Jeden karnevalový večer je přímo věnovaný volbě Drag Queen - nejlepšího pána převlečeného za karnevalovou bohyni. 
Co se asi touhle dobou děje v Riu, raději ani nemyslet... 







středa 13. února 2013

Fiesta de los Indianos



V sobotu večer jsme cestou domů potkali vílu a šaška. V pondělí odpoledne kolem nás projela kočka na kole.

V pondělí večer se zase stará čtvrť Las Palmas zahalila do bílé. To když se vzduchem nesou voňavá mračna pudru, Vietnamci v obchodech mají žně a všichni, ale všichni se oblečou do bílé. Srdcem bílé armády je pak latinská dechovka, která spolu s davem krouží po uzavřené dopravní tepně, zebry na asfaltových vozovkách splynou s vrstvou bílého prášku a jediná další barva je červená nebo zelená, podle toho jak bliká semafor.
A cestou domů jsme v buse potkali baletky, námořníka, rugbysty a týpka v županu. To párty pokračuje na druhé straně města. Jen  klid, hodí vás tam párty bus a nebojte, zítra se nepracuje.







Una especial para el seňor Carlos Camacho!!




úterý 12. února 2013

Zelená pro neděli

San Mateo - Cruz del Saucillo - Valsequillo


Nedělní ráno bylo stejné jako to předešlé. Nebe zatažené, v Las Palmas šedivo, sem tam se trhla modrá. 
Modrým autobusem jsme se vyvezli do San Matea, klasické přestupní stanice při cestě do hor. Dneska už ale autobuskem nepokračujeme. Zůstáváme v medianías, taková obdoba vysočiny. Nasazuji modré triko a na trhu ještě kupujeme bílý sýr. Pak se vydáváme po zelené a na zelené už zůstaneme celý den. Ale na takové, že nechápete nic!




Nejdřív bereme stezku, který hodně prudce stoupá přímo do kopců. Nějaké zákruty se tu moc nenosí. Přechází se po holém hřbetu, který je letos úžasně zelený. Holé kopce jsou brzy vystřídány píniemi a jedlými kaštany. Vše je porostlé vrstvou lišejníku. Už jsem tudy šel loni v dubnu, tak alespoň kouknu co je nového. Už tehdá, cestou z Pico de las Nieves, jsme se dost divili, jak je to tu svěží. Opět bylo všude mokro aniž by pršelo, mraky a mlha. Ale na hřebeni, na hřebeni to bylo increíble. Skrze mraky začala prosvítat modrá a na kopečku Cruz del Saucillo (1800 m) jsme sledovali, jak se mraky na severu snaží přehoupnout na jih, ale jižní sluníčko a azůro jim to nedovolilo. A my přímo mezi tím. Sváča "U Špulek" už byla jen třešničkou. 

Cuevas Blancas

Sešli jsme pak trošku z cesty a než jsme si toho pořádně všimli, nenápadná odbočka do El Rincónu nám dala druhou šanci strávit zbytek dne velmi příjemně. Vinutá stezička nás navedla přímo k talířku s pečeným prasátkem. Ale to předbíhám. Sestupujeme prudkým svahem do Caldery de Tenteniguada kolem čnějící Roque Jincado - hezký příklad tzv. Roques, pozůstatků odolnějších hornin obnažených erozí. I tak se to celé rozpadá. Pohledy do údolí jsou ale úžasné. Jako by ta odbočka nevedla do Tenteniguady, ale někam do Amazonie. Ani se neodvažuju odhadovat, jak to tu vypadá, když kvete Retama žlutá.

Caldera de Tenteniguada




Na kopečku nad vesnicí si ještě chvíli spočneme mezi opunciemi, lučním kvítím a agáve. Dlouho však neotálíme, dole v dědině se slaví Almendro en Flor a místňáci rozkvetlým mandlím obětují třba i celé prasátko. Malý kousek se dostane na všechny. A zadarmo. Selátko a další pochoutky můžete ocenit leda drobným bakšišem. A tak se do nás vlezlo ještě sladké gofio a lívanečky s medem. Všude spousta lidí s mastnými pusami, nádherně ošacení v jednoduchých krojích. Páni mají kalhoty, jednobarevnou košili a přes ni vestičku. A pod slamáky se na vás smějí vlídné obličeje. Dámy nosí krásné sukně, klobouky a velké šátky přes ramena. 
A nejlepší na tom je, že v další dědině je tahle fiesta taky a ještě větší. Tady se i tančí a hraje na kytárky. Lidé se tady prostě baví a nesnaží se na sousedovi vydělat pade za kus masa nebo pivo

Tenteniguada

Almendro en Flor, Valsequillo




Nádherná zelená neděle...
PS: lezcům v tréninku doporučuju teplé mléko z kravího vemínka smíchané s gofiem. Nápoj reků!! :)






pondělí 4. února 2013

Ayacata na pozadí rozkvetlých mandlí


První víkend valíme do hor. Lezení a fiesta, fiesta a lezení. Nakonec z fiesty moc nebylo a z lezení vlastně taky ne. Ikdyž...


Už v pátek odpoledne jedeme známým busem 303 a 305 přes San Mateo do Tejedy. Autobus odjíždí za dvě minuty, tak volám Chuchanovi kde je a on že prej v hajpru. Klasika. Nakonec nastupuje na další zastávce, v ruce sušenky, hrozně cool, ale triko propocený :)
Při přestupu bus do Tejedy nějak nenavazuje, tak dáváme kafe ve sklince a vklidu čekáme. Pak přijíždí další bus z Las Palmas a šofér teda píše smsku kolegovi, jestli z těch hor dorazí nebo ne. A že prej se mu rozbila kára. Za nějaký čas jedeme náhradní dopravou a když míjíme ten rozbitej bus na kruháči, tak se šoféři s kasou v ruce střídají a můžeme pokračovat dál. Trošku jsme zapomněli, jak zákeřné jsou zákruty vedoucí do hor a jací závodníci sedí obvykle za volantem těch modrých autobusů.

Z Tejedy nás Janoc vede nádhernou pěší cestou, která se vine pod Roque Nublem a spojuje Tejedu s Cruz de Timagada. Vůbec jsem o této cestě nevěděl a o to víc se mi v ten podvečer líbila. Na pozadí Roque Bentaygy kvetou nádherně vonící bílé květy mandloňů a zbytky sluníčka vybarvují prudké svahy tejedské kaldery do ruda. Až za tmy dojdeme k Janocovi do Refugio de los Peréz a po jídle zalehneme zase na té boží terase. Tam kde je ke hvězdám blíž.

Ráno mažem do Ayacaty, do sektoru Rincón de la Yeray, topo nemáme, ale něco si pamatuju z netu a cesta Totufo by měla být i z doslechu fajn. Dáváme na rozlez nejdřív jednodélku Diedro Aitami a mezitím přichází nějaká dvojka lezčíků, která si po krátké konverzaci myslí, že jsem Brazilec. Jen nevím, jesi mi to má lichotit, když Brazilci mluví portugalsky... Nicméně nám rozmluvili Totufo a doporučili El Pino. Nevím přesně, kde to je, prý někde za rohem, kolem borovice. Zajímavé je, že když člověk neví přesně kde se nachází, tak popis cesty (nebo případné topo) si interpretuje tak, že to sedí i na největší humr skálu, která se rozpadá pod rukamanohama. A když už jde opravdu do tuhého, tak dojde i ta trocha nýtů, která neustále lákala k dalšímu postupu vpřed. Jako by si tu cestu už rozmyslel i sám autor.

Ranní Timagada z terásky



Lepší pivo a papas v hrsti, nežli šutrák po hlavě a tak pádíme do báru Casa Melo na občerstvení. Ještě vlastně nemáme nic odlezeno, Mája si skoro ani nesáhla na skálu, tak si ještě vyběhneme Espolón Friqueli - pět krátkých délek pilířem. Sice krátkých a celkem lehkých, ale pořád pět. Po druhé délce nám dochází, že za světla se do Tejedy na fiestu nedostaneme. Vlastně ani na zem ne. Ale dolů už to nejde, sestup vede přes vrchol a hlavně přes zákeřnou ferratu La Baviera. Ta vede ve žlebu hned vedle pilíře, ale za tmy je to trochu oříšek. Mája je nicméně statečné děvče a proto už (!:)) v osm večer balíme fidlátka a uplně hotoví sjíždíme do Tejedy na fiestu Almendro en Flor. Verbenu už ale nezvládáme a o večírku do čtyř do rána si necháváme jen zdát (na zemi v baráku u mamky Yéčka). Ale vůbec to nevadí, jsme rádi, že už můžeme zavřít očka.
V neděli je zima, fouká a trochu prší. Projdeme rustikální trhy, všude spousta lidí, ochutnáváme pár dobrot a unavení jedeme domů.


neděle 3. února 2013

Estoy buscando un piso...

...tienes un piso??

Majule hledí do Ráje
 
Poté, co zrušili exkluzivní spojení Bratislava - Ráj jsme se na Ostrov museli kodrcat přes Prahu a Frankfurt. Město měst nám zpříjemnil Ráďa a jeho pečené kuře a cesta v noci se žluťákem taky docela utekla. Mája ještě vykomunikovala přesun z letiště Frankfurt na letiště Frankfurt 2 a za pět hodin se noříme do mraků na letiště Gran Canaria. Miluju ten první nádech jiného vzduchu, odlišné atmošky. Jako poděkování Ryanairu za příjemný let a lehkou nadváhu zavazadel jim tam nechávám svoji téměř novou láhev (nedobrovolně!!!) a v hale jdu hledat surf, do kterého jsme narvali aji všechny naše hadry. Vůbec nevím, kde by na tom letišti mohl být, ale hned o něj skoro zakopnu. No jo, Kanáry, tady se všechno udělá samo.

Bario popular de San Juan



Jedem hnedka na Trianu na zmrzku (sušenkovo-banánová klasika) a koukáme co je nového. Zjišťujeme, že skoro nic, že voni tady snad dokážou žít i bez nás nebo co?!! Jedem pak za Janocem dom, kde máme dočasný azyl, ale moc nevíme jak se tam jede. Cestou do San Juanu zapojíme celý bus do hledání správné zastávky. Za moment už slyším známé: Que pasa, marica? Jsme doma :) Santanovi nás ještě tentýž večer zvou na večeři.
V neděli pokračujeme v průzkumu Palmásku, Hiperdina, ofert, dáváme leche leche largo, bono na guaguu z loňska mi ještě platí, koukáme po bydlení a končíme v Montaditos v přístavu. Zase ty krabičky, lodičky, Aida, jarra de cerveza, oferty všechno za éčko,... tohle není cesta někam, tohle je návrat "domů"...
 

Loňské Domingo J. Navarro stále k pronájmu


Las Canteras, taky nic nového


Kanárské balkónky takhle jsou už stovky let

Třetího dne jsme našli piso. Stejně jako loni s Radem. Trianu jsme žili loni, letos zkusíme Las Canteras. Požadavky spolněny:
blízko pláže kvůli surfu (2min od Ciceru)
blízko bouldrovky (že bykonečně nějkaký trénink?)
trouba (aby Mája mohla péct)
nelépe sami nebo se Španělákem (spolubydla Eli)
a dále výhody jako běhání po promenádě nebo po pláži, blízkost Kerfáče jakožto nejlepšího obchodu (v boji s Mercadonou) a snad také možnost práce v blízkém okolí.

Obývák v Peru
 
Náš luxusní pokojík
 
Takže poštu přijímáme na adresu:
Calle Perú 43, piso 2A
35010
Las Palmas de Gran Canaria, 
Canary Islands, Spain,

Děkujeme.