Costa Alaya

První zprávy z lezeckých oblastí! Západním směrem od Las Plamas, podél severního pobřeží, je několik oblastí. Začněme zvesela. Svého cantabrijského spolubydlícího Roberta jsem vytáhl na lezení, že pojedeme busem tady do nejbližší oblasti, která je hned u moře. Poté co nás šofér vysadil uprostřed ničeho, daleko od toho co by mohlo vypadat jako lezení, nám došlo, že zastávka Costa Alaya asi nebude odpovídat i lezecké oblasti Costa Alaya. Tak si to šinem podél útesů a po delší době se ocitáme v oblasti. Ovšem pod ní. Humrem se škrábem nahoru, abychom následně mohli naslaňovat do cest, jak říká průvodce. Jedná se totiž o útesy čnějící přímo z moře. To se zas nelíbí Robertovi, že se musí spustit do pekelné díry dřív, než vůbec začne samotné lezení. Pravda, nikdy předtím nelezl, neslaňoval, grigri v ruce, půjčený sedák a lezečky v něm důvěru příliš nebudí. A když se koukne dolů na vlny tříštící se o dvacetimetrové útesy, je mi jasné, že dneska vylezeme tu jednu pětku co je dostupná bez slanění a půjdem na pláž. Na fotce v průvodci vypadá tahle cesta velkolepě, ale jde o plotnu velikosti Poslední v Říčkách. Avšak borháků je tam jak na Bajerce. Cvaknu první a Roberto na mě volá, ať si sednu, že chce zkusit, jak funguje to Grigri. Srdce deníkáře v ukloněné pětce mě sednout nenechá, nicméně v prvním rajbasovém zvedu lámu bočák na hraně a prst levé ruky v jednoprdě mi vytahuje šlachu až z lokta. K Robertově radosti sedím v laně a píšu si nula bodů. Borec si to vyleze za mnou, je nadšený, ale útesy prý nee. Odpoledne na pláži pak bylo taky dobře. Tak to bylo mé první lezení tady, už vím jak bývá Petříčkovi, když na něj padnou chmuryJ Nicméně teď to může být jenom lepší!
Oblast je hodně znouzecnost, nejpřitažlivější je asi to prostředí. Zalézt se tady ale dá, je zde 17 cest V až 7a dobře odjištěných rezavými nýty. Zábava tak na půl dne, ale kousek jsou útesy nadějné na DWS nebo alespoň na skoky do vody. 

fotky doplním později

Bylo nás pět

Neuvěřitelné se stalo skutečností. Po všech Honzech, Naděždách, Elenách, Pablech a Lízách přišel ten, na kterého jsme všichni vytouženě čekali. Roberto. Robin, Robča, Robert, El Sexto, říkejte mu, jak chcete, ale bydlí prostě s námi. Trochu sranda, že z minulého bytu se chtěl rychle odstěhovat kvůli švábíkům. Je to fajn týpek, má kolem třiadvaceti a studuje tady na rok něco jako sociální práci. Žongluje se vším možným, chodí po lajně a jezdí na kole. Večer jsme to trošku oslavili, však dojel i Jarouš. Takže pokoje jsou plné, teď už pohodička, tranqilo. Už se nemůže nic stát…:) Ještě jsem se nezmínil o Leni, čtvrté do českého kvartýru, totiž kvarteta. Super holka z moravského severu, co momentálně vyměnila prkna a místo sněhu sjíždí vlny. Bohužel jen na půl roku. Skupina:

Rodrigo, Piotrek, Mája, já, Léňa, Roberto

 

Sněžka, Mračná skála a zrození Rodriga

V pátek vyrážíme na další exkurzi, tentokrát do vnitrozemí. Do samého středu ostrova, do oblasti kolem nejvyšší hory Pico de las Nieves. Od pobřeží neustále stoupáme nahoru a už když přesedáme ve vesničce San Mateo cítím, že ty dlouhé kalhoty jsem si přibalit přece jen mohl. Další cesta autobusem je pěkně vypečená. Borec s autobusem řeže zatáčky jak já zamlada v Need for Speed II. Jako zázrakem v protisměru nic nejede. Po večírku se nám bříška trošku houpou, ale než by Mája řekla „Potřebuju pytlík“ už vyskakujem v sedle Cruz de Tejeda. Třepu se zimou jak Asu na Matráči, Market se oblíká a Rada vytahuje bagetu. A všichni jak zběsilí fotíme kýčovitý západ slunce.

Skupina se kochá. Rada Kobilí úsměv

Západ slunce v Cruz de Tejeda

V Refučku se ohřejeme, dáme kávičku, pobavíme paní domácí a vyrážíme do tmy směrem někam. Po delší době najdeme fajn plácek a už se těšíme na ráno na nejspíš úžasné výhledy. Děcka se těší asi víc než já, jelikož mají průhledné cyklospacáky a chobot Rada nemá ani dlouhý rukáv. Ale devítistupňovou noc přečkají nadmíru statečně.

Krásnou noc pomalu střídá nádherné ráno, zvony na ovčích krcích a oranžově se barvící monolit Roque Nublo v dálce. Vyrážíme k němu okruhem přes Pico de las Nieves, nejvyšší horu Gran Canarie. Z vrolku skály ve výšce 1950 m n.m. je třistašedesátistupňový výhled na celý ostrov. Už je celkem pecen a tak zchladíme rozpálená těla v, ostnatým drátem obehnané, Presa de los Hornos. Odtud je to už jen kousek k Roque Nublo. Tento šedesátimetrový čedičový monolit je bezesporu symbol místní krajiny. Psala se na něm také historie granka-nárského horolezectví, jestli se tady něčemu takovému dá říkat. Ale o tom později. Každopádně železo v místní skále (a taky příslib mnoha domácích návštěv) pro mě znamená, že tu nejsem naposled. Uděláme pár fotek jak z Gran Caňonu nebo norských fjordů a ve stínu dáme Tinto. Už nám totiž dochází voda. Navíc jsme už všechno viděli, a tak se rozhodujeme pro cestu domů stopem. Problematiku „přání si“ už máme tak zmakanou, že se stalo následující: nezávisle na sobě jsme si něco ohledně zpáteční cesty přáli. Mája chtěla stopnout nějakého „Antonia“ (rozuměj prototyp Španěla) přímo do Las Palmas, já jsem chtěl narazit na nějaké horolezce z města a Radek chtěl stopnout támhle tu dodávku. Ta dodávka nám opravdu zastavila a v ní seděli dva parádní týpci, lezci, klasičtí Španělé a jeden z nich se jmenoval Antonio. Druhý byl Fernando, hasič, který je na fotkách v místním lezeckým průvodci. Když se znova ptali Rady na jméno, už to nevydržel a nazval se Rodrigo. Tehdy v té dodávce ono klasické španělské jméno parádně kontrastovalo se spáleným ksichtem gringa Rodriga. Borci se začali smát, ale ne víc než my. Entonces Don Rodrigo nació…

A samozřejmě nás vzali až do Palmy a přímo před dům, vyměnili jsme čísla a rozloučili se s námi klasickým „když budete něco potřebovat, kdykoli zavolejte“. Dneska byl dobrý den.

Místní krajina mne inspirovala k olejomalbě

Roque Nublo v měsíční krajině

Výhled na západní část ostrova

La Vida Diaria

 

Skončil víkend strávený v poušti, začala škola a zdánlivě i běžný život českého studenta v Las Palmas. Poznali jsme nového souseda Artemiho. Mají ve třetím patře parádní bejvák, spíš takovou hospodu, klub, diskotéku, koncertní halu, čítárnu, kino, restauraci. Občas jsou tam večírky pro 60-80 lidí.

Taky jsem definitivně podepsal nájemní smlouvu. Stálo nás to asi dvouhodinové vyjednávání s Doňou Broňou, Manuelem a jejich dcerou Leticiou Rubiou. S Radkem jsme si vyřídili kartu residenta. Trvalo nám to jen dvě hodky a ne tři dny jak s Mrndou v Alicante před lety. Teďka mužem cestovat za polovic mezi pevninou i ostrovy. Pro zařízení internetu je potřeba vyřídit bankovní účet, takže jsem se nenudil. Mája mezitím řešila potenciální spolubydlící, školu a nadcházející výlet, Rada se jistě svědomitě učil španělštinu, Piotr paří na komplu a všichni po večerech vysedáváme na balkoně a popíjíme vynikající Tropical nebo Tinto de Verano, občas mixnem nějaký ten stříček. Teda, … Piotr spíš paří ty hry. 

I Rada si občas zahraje. A nově máme i Wormsy 1 !

Lucha Canaria aneb silnější Tequila Sunrise

Taky jsme byli v Ikei. Za peníze latifundistky Carmen (doufám) jsme nakoupili nezbytné věci do kuchyně a zbylých pokojů. Piotrovi, který nemá peníze a chtěl židli za 50 EUR, jsme nakonec koupili židli za 8 Éček. Každý si udělal i soukromou radost. Rada pořídil nádherné povlečení (spíme teď všichni každou noc u něj J), Market má nový polštářek a kdoví co ještě, Péťa si koupil podložku pod noťas a já roztomilý hrníček na kávu. Ten den jsem měl velkou radost. 

 

Jednou jsi dole jednou na hoře

Ale každý dobrý den něco stojí. Jeden dobrý den stojí rovných 24 hodin špatného dne. A je to pořád dokola. Máme byt – výborný. Ale odpadají lidi, kteří do něho patří. Přišly Slovinky, máme radost. Druhý den Slovinky zmizely. Přišel Piotr, máme radost. Ale Pedro nemá peníze. V takových těch poslední dobou polulárních knihách typu Sekret píší, že si má člověk hodně přát. Co je ale důležitější je přát si správně. A hlavně si přát do nejmenších detailů, protože tak jako na skále ten nahoře čeká a neodpustí jedinou chybu v programu. Například jsme si přáli spolubydlícího, nejlépe Španěla nebo někoho z východu. A lup ho tam. Polák okamžitě bere, nic ho nezajímá, jen to kolik to bude stát. Teprve druhý den se ptá kde jsou vlastně koupelky. Nicméně nemá peníze. No co, chtěli jsme přece spolubydlu a ne spolubydlu s penězi.

Zn.: Najdu Tě?!

Stále hledáme nové spolubydlící. Čísla v telefonu už se mi pletou, nikdy pořádně nevím, s kým mluvím. Nadějně vypadající Slovinky (ve smyslu spolubydlení) se u nás zastaví ještě v neděli večer a už zůstanou. Nicméně než se uloží ke spánku, odhalují drobné nedostatky pokojů, postelí, matrací a sousedů, které čekají na odstranění. Takže já spím tu noc v obýváku na zemi, zatímco jedna Slovinka si hoví v mém pokoji a druhá prý nemohla spát, protože je zvyklá dívat se z okna a navíc soused nad námi v noci občas „zachrchlá“. A to ještě kvuli ní musím na poslední chvíli bosou nohou zašlápnout švába, který si to valí skrz obyvák! V pondělí večer, když se vrátíme ze školy, jsou už pryč i s kufry. Nejvíc mě na tom zamrzelo, že kvůli nim jsme museli odmítnout italského sympaťáka Andreu. V průběhu týdne se zastaví ještě Elena, Španělka, na rok studující v Las Palmas. Zase to vypadá, že už je jistá, nakonec si našla něco jiného. Čím to jen může být? Pravda, pokoje jsou na naše poměry poměrně tmavé a novou linku či luxusní koupelnu taky nemáme. Takže zalovený Erasmák tady bydlet nebude. Ale jsme levní J. To znamená, že hledáme nejlépe Španěla, těm tady celkem jde o prachy a navíc jsou zvyklí na temné místnosti, nebo někoho, komu jde vyloženě o prachy. Tzn. Čecha, Slováka, Poláka,… A ono jo! Představuji Vám našeho nového spolubydlícího Piotra z malého městečka na severovýchodě Polska. Jeho svéráznost budiž vysvětlena tím, že je student informatiky. Poučeni Slovinkami chceme Piotra zkasírovat co nejdříve, ale chlapec nám dává 150 Zlotych s tím, že ještě nemá žádné peníze ze stipendia.